Druhá šance

5

Jako ze sna mě vytrhl hlas matky. „Katy, vstávej!" Ta věta mi byla nějaká povědomá. Jako bych ji před nedávnem slyšela.

„Katy, proč ležíš pod umyvadlem? To nevíš, kde máme postel? Vyděsila si mě, myslela jsem, že ses pokusila zabít." Na to jsem taky myslela, ale to mamka vědět nemusí.

„Mami, kolik je hodin?" vypravila jsem ze sebe těžkým hlasem. Nějak jsem nemohla mluvit.

„Chvíli po dvanáctý. Měla by sis jít lehnout, promluvíme si o tom zítra."

„Příjdeš aspoň dřív, než dneska?"

„Pokusím se, broučku. Já vím, že toho teď mám hodně a moc se ti nevěnuju, ale stále tu je ta možnost, že můžeš jet na pár týdnů k tátovi. Sám ti to nabízel." Představa, že bych měla ztrávit byť jen třeba jeden týden s tátou mě strašila. Nechtěla jsem ho vidět. A ani být na jeho příšerně odporném ranči někde uprostřed pralesa. Nebo kde to vlastně bydlel.

„Tohle už jsme řešily, mami. Nechci k tátovi."
„Nebyla by si tu aspoň celý dny sama, jen do té doby než se mi to v práci urovná."

„Já to zvládnu, už nejsem přece malá." „Dobře, tak teď si běž lehnout, mám tě ráda." Jen v hloubi duše jsem cítila nepřekonatelnou bolest, která mi říkala, že ještě malá jsem. A že teď bych matčinu péči potřebovala víc, než cokoliv jinýho na světě. Ale to by ona nikdy nepochopila. Pomalu jsem se zvedla a belhala k posteli. Ještě jsem chtěla zkontrolovat Facebook, ale hlas v hlavě mě zastavil. Nebuď naivní Katy Lynn, on už ti nenapíše. Možná bych to měla zkusit příjmout.

Celý týden se nic moc nového neodehrávalo. Každý den mě budila Sendri, chodila jsem do školy a pohled na Nashe mě čím dál víc ničil. Zoe se kolem něho stále motala a jako by si každým dnem brala do školy větší a větší výstřih. Nemohla jsem si nevšimnout, že tam Nashovi stále sklouzává pohled. Ani mě nepozdravil a nedíval se na mě. Nepsali jsme si láskyplný smsky na dobrou noc, ani jsme nechatovali. Jako by mi chtěl zmizet ze života.

Mamka stále chodila domů každý den po dvanáctý. Nemluvila jsem s ní, jen jsem ji slyšela dupat po schodech, když šla do ložnice. Asi toho měla v práci opravdu moc. Od té doby, co se rozvedla s tátou, trávila ve své kanceláři až moc času. Pracovala jako realitní makléřka a říkala mi, že si prací vybíjí svůj vztek na tátu a smutek. Táta podle všeho utekl za nějakou jinou. Nikdy se ale tak nechoval. Matce stále kupoval květiny a nějaké dárky a vypadali jako spokojený pár, ale asi to tak nebylo. Teď podle všeho bydlel na nějakém ranči, v městečku, jehož jméno si stále nemůžu zapamovat. Už to bude skoro tři roky, co se s mamkou rozvedli, ale ještě jsem za ním nebyla. „To ti ani nechybí?" ptala se vždycky Sendri. „Jak by mi mohl chybět někdo, kdo zlomil srdce mamce?" „Je to tvůj otec, Lynn, patříš k němu stejně jako on k tobě." „Ublížil nám, Sei, odešel, protože jsme mu nebyli dost dobrý. A už se neukázal. Nechci ho vidět a přemítat v hlavě všechny ty vzpomínky na dětství prožité s ním, když pro něj zjevně neznamenaly tolik, co pro mě." „ A jak si tím vším seš tak jistá?" Asi měla pravdu. Jenže už jsem nějak nestála o to, dozvědět se pravdu.

Ahoj! Doufám, že se vám další část příběhu líbí♥