Ti jiní

Odjezd

Za půl hodinu přijede auto. Sedím na svojí posteli a zírám na můj zabalený kufr. Včera mi ho máma zvážila, naštěstí jsem se do limitu vešla( sice mi do překročení limitu chybí dvacet gramů, ale koho to zajímá). Táta se celý den schovával ve svojí pracovně , dokonce ani na večeři nevyšel.

Očima obkroužím svůj pokoj a zastavím se na díře ve zdi. Je s ní spojená velice zajímavá historka. Jako malá jsem si opravdu přála pověsit obrázek a poprvé jsem v životě vzala do ruky kladivo. Skončilo to zlomenými prsty a dírou ve zdi velikosti mobilu.

Začínám se nudit tak vezmu mobil. Za 28 minut sem přijedou. Za 15 minut se půjdu obléknout. Najdu si na Googlu nějaké paranormální historky. Projíždím můj oblíbený blog. Hele nová historka ,tahle je o dětech posedlých démony. Zamrazí mě po těle. Sakra, to je dobrý.

Ooooops. Moc jsem se začetla auto přijede za 10 minut. Obleču si moje roztrhané džíny a šedé tričko. Mikinu jako obyčejně mojí tmavě modrou. Zabalím si nabíječku a mobil. Jsem připravená.

Zamávám mámě a tátovi. Nevypadají že chtějí úplně brečet. Asi to čekali ,nebo ........ ale na tom nezáleží. Nasedám do auta s černými skly a řidičem v černých brýlíc co se teda netváří moc přívětivě ,ale co jsem taky očekávala.,,Dobrý den mohla bych si nasadit sluchátka?"zeptám se řidiče a snažím se vypadat co nejmíň otráveně. Podívá se na mě a jenom pokrčí rameny. No nic, počítám to jako souhlas a vrazím si sluchátka do uší.
    Dívám se z okna a začínám se dosti nudit. Konečně zastavujeme u Elliotova domu. Jak vím že je to jeho dům? No rozhodně to nemá nic společného se stalkováním pomocí Google Maps. Už nastupuje Elliot. Tváří se opravdu sklesle a já se mu ani nedivím. Jeho máma ,narozdíl od té mojí, mu mává a má slzy v očích. ,,Ahoj Sof" pozdraví mě Elliot. Já se na chvilku zadrhnu než mu odpovím: ,,Joo Čau''. ,,Co tak nadšeně?". ,,To víš konečně tady nebudu sedět sama." řeknu a pokusím se bezstarostný úsměv. Taky se na mě usměje a rychle si ze své černé tašky vytáhne knížku. Chvilku sedíme v tichosti než se odhodlám zeptat:,,Co čteš?" Dlouho je ticho dokud se konečně nerozhodne odpovědět: ,,Deník Anny Frankové" Spadne mi čelist ,tohle jsem opravdu nečekala.,,To jako teď budeš číst povinnou četbu?" zeptám se. ,,Snažím se mít náskok." ,,Vianová tě bude milovat." ,,Jen to prosím ne". Oba vybucneme smíchy a já si všimnu jak divně se jeho obličej kroutí když se směje. Je to zvláštně uvolňující se po tom všem stresu zasmát.  

Tak jsem se rozhodla vrátit se k tomuhle příběhu. Hodně dlouho jsem ho nepsala takže doufám že se líbilo. Budu se snažit vydávat častěji ,ale nevím jak to budu stíha, rozhodně bych tenhle příběh chtěla pokračovat. Jani😘😘😘