1. Kapitola
Probouzím se za prudkého otvírání dveří. Rychle rozsvítím lampičku a ve dveřích vidím mojí mladší sestřičku Karin, jak jí stékají po tvářích slzy a tiskne k sobě medvídka. Hned je mi jasné, že Karin měla už zase ty strašidelné sny. Odkryji peřinu a Karin si pod ní vděčně zaleze. Po chvíli usne, ale já hned tak oči nezavřu. Rozhodnu se na chvíli otevřít dveře na balkon, ať se trošku vyvětrá to nesnesitelné dusno v pokoji. Otevřu dveře a jdu se opřít o zábradlí na balkoně a chvíli jen tak pozoruji hvězdy.
Přemýšlím nad mým kamarádem, Kubou. Teda, jestli se dá nazývat mým kamarádem. Ale dost o tom pochybuji, přece jenom se vidíme každé ráno, když nás veze autobus do školy a jediné na co se vždycky zmohl byl jen pozdrav. Zato si, ale pořád píšeme přes mobil zprávy. Máme to, ale zvláštní vztah.
Už se otáčím k odchodu, když najednou mojí pozornost upoutá člověk, který se potácí ne moc valně osvětlenou ulicí. Možná je to nějaký soused, co to pro dnešek přehnal s pitím. To je, ale dost divné, jelikož bydlíme v dost luxusní čtvrti, kde nejsou opilci moc k vidění. Ještě více mně zmate, když za ním vidím další potácející se osoby. A v tu chvíli je i zaslechnu. To podivné chrčení, které z nich vychází, nejde přeslechnout. Najednou se dvě osoby oddělí a blíží se ke dveřím jednoho domku. Po cestě musejí projít pod lampou, takže na zlomek sekundy spatřím jejich obličeje.
Tedy, to co z něj zbylo. Vypadají jako by byli v poslední fázi rozkladu. "To není možné," pomyslím si. Co by zombie dělali tady? Počkat! Zombie přece neexistují! Uvědomím si to a rychle vpadnu zpátky do pokoje, ale jakmile za sebou zavřu dveře, slyším jak domovní dveře v přízemí vypadávají z pantů a následné tříštění skla. Nemám daleko, abych omdlela hrůzou. Hystericky si uvědomím, že dole mají ložnici rodiče.
Rychle probouzím Karin a v nejvyšší rychlosti ji vysvětluji, ať přivede našeho bráchu, její dvojče, Tobyho. Na to, že jí nedávno bylo 6 let je dost chápavá. Rychle se tedy rozběhne do vedlejšího pokoje. Já balím pár nejnutnějších věcí do batohů. Pár sušenek, minerálku, oblečení, i pro sourozence, zápalky a mobil. Dobaluji ještě pár dalších věcí a najednou uslyším to pronikavé chrčení, které se pomalu přibližuje. Konečně už přibíhají i Karin s Tobym a já jim podávám batohy. To už se ale rozlétají dveře, a v nich stojí bytost, která se kdysi mohla vzdáleně podobat člověku.
