AMY

Amy Jonesová

Klapot podpatků se rozléhá velkou a téměř prázdnou halou, která se nachází ve velké budově prosperující firmy Ramcox.

,,Dobrý den, madam Jonesová," k ženě dolehne mužský hlas, při kterém naskáče husí kůže po celém těle. Dotěrný hlas pana Fidgera je totiž natolik slizký, že se zadírá až do morku kostí.

Klapot podpatků v tu chvíli utichne. Žena se otočí a na její tváři se zrcadlí znechucený výraz. Její oči v tom mžiku padnou na muže středního věku, který nemůže mít více než metr sedmdesát, což si však kompenzuje svou šířkou, která je snad ještě o něco větší. Holá hlava a perfektně upravený knírek mu na kráse o nic více nepřidávají.

,,Co potřebujete?" neobtěžuje se o slušnost v podobě pozdravu. Její hlas je ledový, bez náznaku emoce.

,,Co potřebuji?" na tváři muže se vylíhne úsměv, díky kterému odhalí své nažloutlé zuby. ,,Pan Anderstone Vás chce ve své kanceláři," řekne, přičemž se zhoupne na patách. V jeho očích se zaleskne zlomyslná radost. ,,Třeba konečně vypadnete," zamumlá si pod knírek, avšak ženě neunikne ani slovíčko.

,,Vzhledem k událostem posledního měsíce bych řekla, že se spíš bude jednat o chválu, pane Fidgere," odpoví obratem žena a už se nadále neobtěžuje být v přítomnosti tohoto muže, jehož tvář začíná pomalu rudnout vztekem.

Blondýnka se otočí na patě a pokračuje ve své cestě, avšak ne tam, kam měla namířeno původně, tedy svá kancelář, avšak do kanceláře jejího šéfa.

Projde velkou halou a během chvíle se dostane do chodbičky, do které se potřebovala dostat. Míří přímo, k jediným dveřím, s deskami v ruce. Nakonec zastaví svůj krok a zlehka zaklepe. Netrvá to ani pět vteřin a z kanceláře za dveřmi se ozve hlasité: ,,Vstupte!". Sáhne po klice a v mžiku se ocitá v malé, ale přesto útulné kanceláři, jejíž středem je obdélníkový bílý pracovní stůl, pokrytý nejrůznějšími papíry, propiskami a nejvíce na něm dominuje velký monitor od počítače. Za stolem je černá kožená židle, která je již obsazena. Celá místnost je přitom prosvícena velkými okny za pracovním stolem, které vedou od stropu až po zem a táhnou se po celé jedné stěně.

,,Vidím, že Vás pan Fidger přecijen zastihl," rozezní se místností mužský hlas, který patří osobě usazené v koženém křesle.

,,Svým způsobem, ano," pokrčí žena rameny a rozhlédne se po místnosti, načež udělá pár kroků dopředu, přímo k židli, která je naproti koženému křeslu. Nečeká na vyzvání a usadí se, načež si desky s podklady položí na klín. Ihned poté zvedne pohled, který jí padne na pohledného muže sedícího před ní.

Tu čest být v jedné místnosti s tímto úspěšným podnikatelem měla jen dvakrát. Poprvé, když byla na pohovoru a podruhé, právě v tuto chvíli. Necítí však žádnou nervozitu ani pocit úzkosti. Vlastně necítí vůbec nic.

,,Ano, ano, pan Fidger je...," odmlčí se na chvíli muž, přičemž nespouští oči ze své zaměstnankyně, která je v jeho firmě nováčkem. ,,Každopádně, proč jsem si Vás zavolal," obratně se vyhne tomu, aby musel dopovídat předešlou větu a ještě více vztyčí svou hlavu. Připomíná páva, který se snaží svým peřím zastrašit ostatní jedince avšak, nedaří se mu to. Jakožto podnikatel je úspěšný, ale jakožto šéf příliš měkký.

„Dnes mi přišla emailem další chvála ohledně oslavy společnosti Treml, kterou jste naposledy přichystala. Abych byl přesný, Vaší první. Již jsem Vám řekl, že byla velmi vydařená, avšak tento email přišel od velmi vážené osoby," nečeká, že by žena vyjekla nadšením, je seznámen se situací, i přes to však čeká na jakoukoliv její reakci.