Já, Laura

Prolog

Jmenuji se Laura Backetková a byla jsem jednou z pasažérů Titanicu. Když mi bylo 15, zemřeli mi rodiče a tak se o mne starala má teta. Nikdy jsme se neměly rády. Když jejímu synovi Johnovi zemřela žena, bylo rozhodnuto. Já, Laura, se za něj vdám a stanu se matkou jeho syna Jeffreyho. Nechápala jsem, proč mi chce dát na starost její největší poklad, jak sama říkala, ale v den, kdy mi Johny ukázal vstupenky na Titanic, mi to došlo.

"Koukej, Lauro, jízdenky na Titanic," radostně mě objal John. Choval se jako malý kluk o Vánocích. Oči mu zářili štěstím a já jen stála a koukala jsem se na něj. Bylo mi jasné, že teta- jeho matka, bude důrazně proti. Byla velkou vlastenkou a milovala Anglii celým svým srdcem.  To stejné očekávala od nás. Jeffreymu už od narození tloukla do hlavy, že až vyroste, bude voják a bude chránit svou vlast. Jeffreymu se ta myšlenka nelíbila. On miloval zvířata. Papoušky, slony, psy, krávy, ovce- všechno. Dokonce i tu desítku pavouků ve sklepě.

"Co na to řekla tvá matka?" pohladila jsem ho po tváři a sedla si do křesla. On si klekl přede mne a políbil mi ruku.

"Ví o tom už dávno, sama to víš," mrkl na mne a koutkem oka se zadíval na Jeffreyho spícího v posteli, "Když jsem jí říkal, že bych chtěl odjet do Ameriky, žila ještě Jeffreyho matka. Už tehdy se rozčilovala, ale nebylo to nic platné. Řekla mi, že nás už nikdy nechce vidět."

"Vím. To proto mě za tebe provdala, že? Chtěla se mne zbavit a na tebe je naštvaná, pravda?" 

"Pravda,"  usmál se. Měl slzy v očích, svou matku velmi miloval. "Ale stojí mi to za to, Lauro. Stojí mi to za tebe a za Jeffreyho. V Americe nás čeká větší štěstí než tady."

"Optimisto," uchechtla jsem se.

"Tak schválně. Zavři oči," řekl a šeptal mi do ucha. "Představ si velkou loď. Větší než všechny, které jsi kdy viděla."

"Nemám představivost," naklonila jsem hlavu na stranu se zavřenýma očima.

"Už ji vidíš? Je opravdu obrovská. Celý matčin statek by ta loď klidně mohla uvést," cítila jsem, jak se usmívá.

"Dobře, vidím ji," chtěla jsem mu udělat radost.

"Já, ty a Jeffrey jedeme první třídou do ráje,"

"První třídou? Kdes na to vzal peníze?" trhla jsem s sebou.

"Nestarej se o to, Lauro. Vidíš Sochu Svobody? Stačí se jí jen dotknout,"

"Je větší, než si mi říkal," hrála jsem jeho hru.

"Výborně. Vidíš tam mě, tebe a Jeffreyho?" dotýkali jsme se hlavami.

"Ano, ležíme na palubě lodi a koukáme se na nebe," zasmála jsem se, "Jeffrey vypadá unaveně."

"Myslím u Sochy Svobody, trubko," zasmál se.

"Jsme tam šťastní," řekla jsem, co chtěl slyšet, "moc šťastní."