Já, Laura

Dny před odjezdem (1)

Dny před odjezdem jsme trávili pořád ve stejném duchu. John se každému chlubil a já jako jeho žena přikyvovala u všeho, co řekl. Někdo nám cestu na Titanicu přál a někdo záviděl, jen naše ruská sousedka Soňa nebyla ani v jedné z těchto dvou skupin lidí. Ona nás varovala. Říkala, že měla špatný sen a že bychom měli raději cestu odložit.

  8. dubna 1912, Salisbury, večer   

"Neboj, Soňo. Nic se nám nestane," držela jsem její ruce u vrat jejího domu.

"Já měla sen, paní Backetová. Špatný sen. Všechny lidi na lodi být bílí. Jejich oči otevřené.. vaše a vaší rodiny také," mluvila se slzami v očích, "Nikam nejezdit, prosím. Počkejte na jízdu.. další."

"Co by se nám mohlo stát, Soňo? Ta loď je nepotopitelná. Ani ta nejsilnější vlna na světě by jí nedokázala potopit, věř mi," objala jsem ji.

"Mé sny se nikdy neplést, paní Backetová," plakali mi v náručí. "alespoň malého Jeffreyho tu nechat, prosím, já ho poslat příští lodí."

"Hlavně kvůli malému Jeffreymu do Ameriky jedeme, Soňo. Čeká ho tam velká budoucnost. Budeme ti posílat jeho fotky, ano?" hladila jsem ji po vlasech.

"Da, paní Backetová, da," pustila jsem ji. Připadala mi strašně vyděšená. Ta usměvavá stará paní najednou byla pryč a přišla místo ní ubrečená paní. Pramínek jejích bílých vlasů jí vyklouzl z culíku a nyní ho měla ve tváři. Malý Jeffrey vyběhl z našeho domu a skočil na Soňu.

"Jeffrey! Opatrně! Kolikrát jsem ti říkala, abys na tetu Soňu neskákal?! Mohl bys jí ublížit!" vynadala jsem mu.

"To je v pořádku, paní Backetová, to je v pořádku," řekla s Jeffreym visícím na jejím krku. Držela ho a on jí pevně objímal. Musela ho dát na zem, protože už jí bolelo v zádech. Jeffrey jí objal, hlavu měl u jejího podbřišku a se zakloněnou hlavou se jí koukal do očí. Smál se a jeho kudrnaté vlásky na slunci úplně zářily.

Soňa brala Jeffreyho jako vlastního vnuka. Každý večer mu povídala ruské pohádky a občas mu vařila jejich oblíbený Boršč.

"Jedu do Ameriky, Soňo! Tatínek říkal, že prý tam lidé mají všechno a každý tam má kousek svého štěstí. Až si budu moct něco přát, napíšu ti dopis, ano?"

"Da, zlatíčko," usmála se ale i přesto jí tekly slzy po tváři. Chápala jsem ji. Celá její rodina byla v Rusku a její jediný syn se nehodlal vzdát Londýna. Hvězdy na nebi jsme představovali mi tři a jedna mladá rodina, která bydlela na druhé straně Salisbury. 

"Lauro, Jeffrey!" houkl na nás John a mířil směrem k nám. Jeffrey musel odstoupit, protože John chtěl políbit Soně ruku. "Jsme Vám vděčni za lásku, kterou jste nám věnovala. Rádi Vás jednou přivítáme v New Yorku." 

"Díky, pane Backete," usmála se a  poplácala mu ruku, " Buďte opatrní. Já stará sem, ale sny nelžou."

John na takové věci nevěřil. Byl schopen uvěřit jen tomu, co viděl na vlastní oči. Vždy, když Soňa něco takové řekla, řekl jí, ať neblázní. Tehdy si tu poznámku ušetřil.

Nějaký chlap nám nakládal věci do auta půjčeného od Johnova kamaráda. John už šel k autu a sedl si do něj. Jeffrey pevně obejmul Soňu a se slovy "Napíšu ti dopis!" odešel. Já se jí podívala do očí a řekla jsem: "Modli se za nás, Soňo."

"Budu, paní Backetová," znovu se rozbrečela. Sundala si řetízek s křížkem, který na sobě nosila každý den a dala mi ho do dlaně, kterou poté zavřela.

"To je pro vás, bude vás chránit, sbohem," s brekem odešla do svého domu.

"Sbohem," špitla jsem.