PANOPTIKUM PŘÍŠER

3| nevydaný článek

//jen se chci omluvit, ale kapitoly si opravuji, však i tak tam mám spoustu chyb. Jen však oznamuji, že už mám korektora, který bude příběh opravovat od příští kapitoly, tak to ještě pro tentokrát překousněte prosím

////

„Jsou v pořádku?" Vyhrkla Beka a znovu se o mě opřela. „Řekl bych, že jo. Míří taky do B6, to je ta budova nad námi.Vyjdeme několik schodů a někde v těch prostorech se potkáme."

Byl zdlouhaví proces vyjít první patro, neboť Beka stále kňučí, jak moc ji to bolí. Už stokrát jsem ji nabídl, ať mi vyskočí na záda a vyšlapu to s ní, jenže ona musí všechno zvládnout sama.

„Zpomal, zpomal! Já tady asi umřu."

„Sakra, vzpamatuj se. Máš jen namožený kotník, ti dva na nás čekají, a to ani nevíme v jakém stavu. Takže si pospěš, ať se u nás neobjeví další monstrum, a tentokrát nás nezabije." Vypěnil jsem vzteky, protože mě to nebaví.

 „Dobře, zrychlím. Jen na mě už nekřič." A povedlo se. Nahoře jsme byli během příštích minut. Rebekah se udýchaně opřela o stěnu a já se začal dívat do místností.

„Nechoď moc daleko!" Napomenula mě vystrašeně a chtěla jít se mnou.

„Zůstaň tady, jen to tady obejdu." Uklidnil jsem ji a porozhlédl se trochu. Stojíme v rozlehlé skleněné hale, kde byly nejspíše kanceláře. Před halou je dlouhá chodba a předpokládám, že kdyby byla luxusně zařízená. Po zemi se válelo mnoho váz a dotrhaných obrazů. Podél chodby bylo mnoho dveří, některé vykopnuté, rozbité, či zamčené, a na chodci se nacházela další místnosti – nejspíše síň určená jednáním. Zamířil jsem ke kulatému stolu plného pohozených papírů a složek, jenže jsem uslyšel něčí hlasy.
Okamžitě jsem jim vyšel vstříc. 

„Cass, Ericu!" Řekl jsem nadšeně, když jsem je viděl vyšlapávat schody.

„Jsem ráda, že se vám nic nestalo." Uvítala je také Beka, která však stále odpočívala.

„Nestalo," vyjekl Eric a začal se prudce rozhlížet okolo své osy. „Podívej se na tenhle šrám!" Prstem se dotkl svého obličeje, a opravdu. Od čela, až po ucho se mu táhla hluboká rána, která byla oblepená zaschlou krví.

„Pojďte si sem sednout a všechno nám řeknete." Nabídl jsem Cass ruku a pomohl ji.

Když jsme se posadili v kruhu, nikdo nechtěl začít. Dusno bylo všude okolo nás, venku se již zatáhlo a do oken začal bušit silný déšť.

„Když jsme se rozdělili," začala Cass hned po tom, co si své plavé vlasy sepnula do culíku. „Běželo to za námi. Došlo nám, že jsme se rozdělili, proto jsme utíkali do všemožných chodeb, abychom to setřásli. Jenže se to nedařilo a dobíhalo nás to. Pak jsme po cestě spatřili dveře, vběhli jsme do nich, a okamžitě je zatarasily. Nějakou dobu se to k nám chtělo dostat, ale utichl a zmizel. Objevili jsme se v naprosto neznáme chodbě. Původně jsme se chtěli vrátit zpět do tunelů, abychom vás našli, ale naštěstí jsi zavolal."

„Hele Ericu, jak se ti teda stal ten tvůj legendární šrám?" Zeptala se ho Beka, která si ho prohlížela od hlavy až k patě.

„No vlastně... Ze stěny pak trčel pitomí drát." Každý se tomu zasmál, což povzneslo náladu. Když byl Wendigo pryč, již nám nepřipadal tak hrozivý, jako tam dole.

„Já půjdu prozkoumat ty papíry, vy odpočívejte." Šeptl jsem a zvednul jsem se.

 „Taky se chci podívat!" Řekla Cass.

„Ne, potřebuji, abys mi zavázala ten kotník. Prosím." Žadonila Beka, která měla oči plné slz.

„Já jdu s tebou." Nabídl se Eric a dohnal mě.

„Co myslíš, že to bude?" Optal jsem se. „Možná kniha návštěv, účetnictví, nebo něco jiného nudného." Odvětil a jako první sáhl po pokrčeném, natrhnutém papíru. Já si vybral tmavě modrou složku, která byla přeplněná.

Slyšel jsem pouze hlasy dvou děvčat, když v tom se ozval Eric.

„To je rozhovor pro nějaké noviny. Ale ne ledajaký – holky poslouchejte," řekl hlasitěji. „Našel jsem rozhovor mezi jedním zaměstnancem a novinářkou. Je to velice zajímavé a hned pod tím jsem spatřil smlouvy o tom, že tento článek nesmí být nikdy vydán. Přečtu vám to nahlas, poslouchejte:

Reportérka: Dvacátého třetího října, sedmnáct hodin, právě sedím v uvítací hale se Sophii White a Richardem Hallem. Sophie, vy zajišťujete v Panoptiku Příšer bezpečnost, viďte?

Ano, v této pozici jsem již čtyři roky (byla první i poslední – podotknul Eric) a vždycky bylo všechno naprosto v pořádku. A pokud ne, vše se dalo logicky, a velice rychle vyřídit.

Reportérka: A vy, Richarde, jste ředitelem Panoptika, viďte.

Neřekl bych úplně ředitel, jsem spíše vedoucí. Ředitelem je pan profesor Hollow.

Reportérka: Takže pak Hollow má plnou kontrolu a rozdává rozkazy?

To bych tak úplně neřekl. Profesor je o všem perfektně informován, však angažování do Panoptika přenechává na mě. Jsme spolehlivými společníky již od dob vysoké školy.

Reportérka: A zpět k bezpečnosti téhle obrovské, nejvýdělečnější atrakci za poslední čtyři roky. Nikdy nevznikl větší problém s monstry?

Rozhodně ne. Všechny bezpečnostní zabezpečení jsou puštěny pokaždé na sto procent, pracovníci jsou ve střehu a každý krok je monitorován. Neexistuje problém, který bychom nedokázali vyřešit.

Reportérka: A vy sami se nebojíte toho, že jednoho dne může nastat problém, který by vypustil všechny ty nezkrotné a smrtelné příšery do světa?

Samozřejmě, že ten den může nastat, však je absolutně minimálně šance, že se něco takového stane.

Pak už jenom následuje text, který nedokážu přečíst, je to moc rozmazané." Eric přestal číst a na papír se podíval ještě z druhé strany, kde však nic nebylo.

 „Je jasné, proč to nechtěli nechat publikovat." Ozvala se Cass, která v jedné ruce držela drobné nůžky, a v té druhé bílý obvaz.