PANOPTIKUM PŘÍŠER

4| smečka krvežíznivců

Místnost ozářilo prudké světlo, které bylo mnohem jasnější, přes skleněné okna. Mlha zcela padla a všechno se zdálo být veselejší.
Protáhl jsem se a zaostřil.
Beka se ještě pořád válela a nevypadala na to, že by se měla každou chvilku probouzet. Zato Eric něco opětovně hledal v baťohu a vypadal přitom nadmíru soustředěně.

„Konečně vstáváte! Už jsem umírala nudou." Cass se objevila příchodem z jiné místnosti a během vteřiny se posadila vedle mě. Vypadala unaveně, vyčerpaně a nemocně.

 „Vypadáš příšerně," poznamenal Eric, mezitím, co na chvilku vzhlédl ke Cassandře.

 „Děkuji, jsi opravdu milý." Odsekla uraženě a nasadila si kapuci od své zelené mikiny. Když konečně vstávala i Rebekah, ukázal jsem jim papír, který jsem v noci našel. Všichni na to koukali bez mrknutí, jen Beka uhnula pohledem a odkašlala si.

 „Kdo je to vlastně monestrózní veterinář?" Zeptala se.

 „Tak o tom jsem četl," vykřikl nadšeně Eric. „není to normální veterinář, ale jsou specializování právě na ty příšery. Mám pocit, že monestrózní má být odvozeno od monstra, což by dávalo smysl. Takže zaučili pár inteligentních lidí, kteří se nebojí zrůd, aby o ně pečovali."

 „A taky by mě ještě zajímaly ty kódy. Co asi zajímají ty," Beka se najednou nahnula a prsem ukázala někde mezi řádky. „Pro případ kódu dva, tři a čtyři." Odcitovala to.

„To jsem už nikde nenašel. Ale nemyslím, že to bude něco dobrého," odpověděl jsem ji.

„Ale teď už bychom měli pokračovat." Změnil jsem téma. Opětovně jsem si vzpomněl na včerejší, tajemný hlas a žaludek se mi nervozitou obrátil. Nechápu, proč by měl být dnešek složitý den. Pouze se tu porozhlédneme, najdeme vhodnou cestu ven a během příštích několika hodin už budeme volní. Konečně jsme byli všichni připravení vyrazit, i když moje sestra neustále brblala o tom, jak ji noha stále bolí. Díval jsem se z okna a ani při nejmenším jsem nevěděl, kudy je ten správný směr. Měl jsem rozhled snad do všech koutů, ale nic mi nenapovědělo, kudy vlastně jít. Prohlížel jsem si masivní haly, tenčí chodby mezi nimi vedoucí, skleněné místnosti, dokonce i výběhy, avšak nikde nebyl východ.

 „Kéž bychom našli mapu," řekla Cass. „hlavně že máme přesně zaznamenanou kanalizaci a všemožné tunely."

 „Já bych tu mapu vzal, kdybych ji někde na internetu našel. Jenže to vypadalo, jako by se po tom slehla zem. Byl jsem rád, že jsem našel aspoň něco." Odpověděl ji Eric, který byl poněkud jízlivý. Na to už nikdo nic neřekl, takže jsem se musel ujat slova já.

 „Já bych jednoduše vyšel ven. Je tu spoustu cest, kudy chodili návštěvníci, určitě nás to dovede k východu. Tím že se tady budeme dohadovat, či čekat, nás nezachrání." Sešli jsme několik pater a konečně prošli ven. Ze zdola je pohled na tuhle budovu zcela jiný. Vypadá elegantněji a ještě obydleně. Když jsem se pak otočil zpět k venku, zahlédl jsem několik vchodů do různých buněk.

„Já bych šla jednoduše po téhle cestě." Poznamenala Beka a prstem ukázala na táhnoucí se, kamenný chodník.

 „Jo to zní dobře." Řekl jsem a vyšel. Několik minut bylo ticho, naprosté ticho, což mě vyvádělo z míry. Neslyšel jsem ani zpěv ptactva, či šum listů. Jediné, co jsem postřehl, byly naše kroky.

 „Tam něco proběhlo!" Vykřikla najednou Beka, začala rychle couvat a skoro spadla, kdybych ji nechytil.

 „Co to povídáš?" Zeptal jsem se a prohlédl si jí. Opravdu vypadala vyděšeně, oči měla prudce otevřené a nevypadala vůbec zdravě. Snad jako by ji tohle panoptikum bralo kousek po kousku života.

 „T-tam něco proběhlo!" Prstem poukázala k jedné z mnoha hal.

 „Určitě se ti to jen zdálo." Odvětil jsem klidně. Jednoduše jsem si nemohl připustit myšlenu toho, že tu je s námi další příšera a ještě hůř, že by nás chtěla zabít.

 „Připadám ti snad jako blázen?" Zoufale vykřikla a odstoupila ode mě. Rty měla v úzké lince a oči již mírně přivřela.

 „Beky uklidni se, já ti věřím," přistoupila k ní Cass, která ji chytla za loket. „Taky jsem to viděla. Ale vypadalo to jako pes – toho se bát nemusíme." Však setiny na to, jak to vyslovila, se zatáhlo. Jako by snad celé okolí podlehlo šeré barvě a nálada se náhle změnila. Po zádech mi projela husí kůže a nemohl jsem přijít na jediné slova. Nejraději ze všeho bych utíkal, ale netuším kam a před čím.

 „Tam! Tam teďka něco bylo!" Vyjekl Eric a prstem poukázal mezi vysoké budovy.

 „Ne tamhle!" Překřičela ho náhle Beky. A potom jsem ve tmavém stínu spatřil pár jedovatě nažloutlých očí. Jako by snad i moje srdce přestalo bít, neboť jsme právě nestáli proti jednomu wendigovi, který měl ochromené nohy, ale proti několika početné smečce dravých vlků. Všichni nás hladově zkoumali a přistupovali krok po kroku blíže.

 „Měli bychom utéct," zašeptala Beky a rozhlédla se okolo. „Já utíkám tudy!" Zakřičela hlasitě a vyběhla k otevřeným, černým dveřím. Nepřemýšlel jsem nad tím ani vteřinu a následoval jsem její drobnou postavu dunivými kroky. Jeden z vlků podivně zaštěkal a mnoho dalších tlap se vydalo v našich stopách.

 „Nezastavuj!" Vykřikl Eric, který běžel za mnou. Všichni jsme během pár následujících vteřin vběhli do té budovy. Nebyl čas nic zkoumat a místo brzdění jsem doběhl Beky.

 „Tudy," ukázal jsem prstem do jedné místnosti. „a držme ty dveře. Pak je zatarasíme!" Jakmile doběhla poslední postava, opřeli jsme se o dveře. Mnoho divokých zvířat do nich naráželo a měli mnohem větší sílu, než jsme všichni předpokládali.

 „A co teď?" Zeptala se Beky. Prudký náraz jednoho vlka jí skoro odhodil na zem. Pomohl jsem ji
a obě dlaně jsem přitiskl na podivný kov, ze kterých byly dveře vyrobeny.

 „Je tam okno, můžeme jim prolézt a ty potvory nás nedoženou." Dech se mi mísil se slovy a stačila by jedna nepozornost a moje tělo by se ujmula nervozita. Nemohl jsem jednoduše myslet na nic jiného, než na to, abychom to všichni zvládli.

 „Potřebujeme sem dostat ty těžké věci." Pohledem jsem ukázal na dva stoly a několik dřevěných židlí přes ně přehozené.

 „Jdu pro to." Řekl Eric. Bylo to složité nejen fyzicky, ale také psychicky. Potřeboval jsem kontrolovat každou vteřinu svého chování, abych tu nepodlehl strachu. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Cass měla oči plné slz a síly už jí docházely. Beka se tvářila odhodlaně, avšak zlomeně. A Eric se neuvěřitelně snažil.

 „Cass a Beky, běžte první. Pak Eric a nakonec já." Rozhodl jsem. Když jsem se blížil na řadu já, všechno se událo tak rychle. Sotva jsem pustil stůl, přidržující těžké dveře, mnoho těl do něj prudce vrazilo. Všechno se to odsunulo stranou a já měl několik vteřin na to, abych se konečně dostal do bezpečí. Rychlým krokem jsem doběhl k oknu. Už jsem skoro prolezl, ale nohou mi projela neskutečná bolest. Zatnul jsem zuby a zasyčel, protože jsem se teď musel soustředit na jinou věc. Eric mi na druhé straně pomohl, však moje myšlenky, klidné myšlenky, byly pryč. Posadil jsem se a sáhl si na krev, která prosakovala skrz rifle.

 „Oni tě pokousali!" Vyjekla Beka a dřepla si naproti mně.

 „Já to udělám," špitla Cass, když viděla, že si chci mokrou látku vyhrnout. „Máš štěstí, že se doopravdy nezakousli, protože kdyby ano, tu nohu bys, předpokládám, už neměl. Teď tě jenom tesáky škrábly. Ale i tak to hodně krvácí." Na ránu mi přiložila látku, kterou vytáhla ze svého baťohu. Předpokládám, že to bylo náhradní tričko.

 „Tak na to se nemůžu dívat." Odsekla sestra po chvilce, zakryla si ústa a odešla o kousek dál. Eric se po chvilce přidal k ní a já taky. Spousta rudé kapaliny mi vytékala z rány. Cass měla zakrvácené ruce skoro po lokty a na zem jsem nemohl ani pohlédl.

 „Já to nechápu. Proč to tolik krvácí?" Zeptala se do vzduchu zoufalá Cass.

 „To protože jsou to krvežíznivci." Ozvalo se tlumeně, šerou místností. Všichni jsme se rozhlédli okolo sebe a každému pohled utkvěl na vysoké postavě, postávající v rohu.

 „Cože to?" Jen co jsem to vyslovil, neznámý zacouval až úplně ke zdi.

 „Krvežíznivci mají zuby plné jedu. Rána se nedokáže zacelit proto, aby oběť, která jim utíká, mohli stopovat, nebo rovnou po cestě zemře."

 „To jako můj bratr umře?" Vykřikla Beka. Nikdy bych od ni nečekal takovou starost v hlase.

„Já pomohu vám a vy zase mně a ostatním monstrům, souhlasíte?" Nastalo ticho, kdy jsme slyšeli pouze vrčení a štěkot smečky krvežíznivců. Nikdo se neopovážil cokoliv říct. Proč by nám pomáhal jeden z nich?

 „Jakou pomoc máš na mysli?" Zeptal jsem se s nejistotou v hlase. Začínalo se mi mluvit těžce a mnoho předmětů začínalo být rozmazané.

„Potřebuji, abyste našli Eihheta, to on nám může pomoct."

„Kdo je Eihhet?" Optala se Rebekah a postavila se na nohy. Snad jako by se rozhodla mluvit s touhle příšerou jen ona sama.

 „Na to přijdete sami. Musíte ho najít a pomoct nám."

 „A proč bychom měli pomáhat zrůdám, které nám dělají tohle?" Vykřikla a ukázala na mojí nohu. Musel jsem si hlavu opřít o stěnu za mnou, neboť mi přišlo, jako bych přišel o všechnu svoji energii.

 „Ony, ty zrůdy, nemají na výběr."

 „Vypadni odsud. Nebudeme pomáhat jednomu z nich!" Zavrčela zlostí.

 „A kdo pak pomůže tvému bratrovi?" Postava se ani při jednom ze slov nepohnula. Přál jsem si k tomu něco říct, ale místo toho mi hlava spadla na rameno. Stěží jsem se mohl nadechnout, ale to jediné, po čem jsem teď prahl, byl dlouhý spánek.

 „Toby? Vnímáš mě?! Tak mu teda pomoz! Toby!"