PANOPTIKUM PŘÍŠER

1| počátek cesty

,,Myslíš, že si mám s sebou vzít i baterku?" Zeptala se mě Rebekah, která si skládala věci do svého rudého, drobného batohu. Nemohl jsem reagovat jinak, než protočením očí.

 „A jak si tam asi posvítíš? Budeme v tunelech, podzemním šachtách a-„

 „Mám přece mobil," drze mi skočila do řeči a probodla mě pohledem. „Vem si tu baterku a neremcej. Může se ti vždycky hodit, když se ten tvůj mobil náhodou vybije nebo ho ztratíš, jak tě znám." Neměl jsem náladu na její arogantní a jedovaté odpovědi, proto jsem vyšel z jejího pokoje. Přes krátkou chodbu s béžovými stěnami jsem vešel do své místnosti. Objal mě chlad, který působil z pastelově modrých stěn. Sedl jsem si na svoji židli u mého pracovního stolu a otevřel svůj stříbrný notebook.

Během několika vteřin se objevila nová zpráva od Erica:

Kdy vyrážíme? Nemůžu se dočkat! Jo a myslíš, že budeme potřebovat nějakou zbraň, můžu ukrást cokoliv od fotra.

 Musel jsem se nad tím zasmát. Eric kradl svému otci, myslivci, velice rád jeho zbraně. Když jsem u něj několikrát byl, vždy je měl vystavené a staral se o ně lépe, než o svého jediného syna, který mu zbyl.

Pokud tě otec nezabije, můžeš mu klidně něco vzít. Ale ať to uneseš a nezabije nás to všechny. Jo a dojedeme pro tebe hned, jak si Beka dobalí – což nebude tak brzo. Ptá se dokonce i na to, zda potřebuje baterku. Jsem zvědav, jak dlouho tam mezi tou špínou a krysami přežije.

Sotva jsem to dopsal, ohlédl jsem se ke dveřím, kde stála Rebekah, která v každé ruce držela kus látky.

 „Co se děje?"

„Myslíš, že si mám vzít spíše tuhle limetkovou mikinu, která je pohodlná, ale ne moc teplá. Nebo tuhle ošklivou černou, která dobře hřeje?" Nemohl jsem uvěřit svým uším. Z jedné strany jsem byl nadšený z toho, že se mnou komunikuje a dokonce se ptá na můj názor, však po vteřině jsem pochopil její otázku.

 „Odpověz si sama. Budeš raději v teple nebo hezky oblečená? Přemýšlej trochu."

 „Tak to si vezmu tu limetkovou." Odfrkla si.

 „Vem si tu černou, Beko!" Napomenul jsem ji. Jenže ona na mě vyplázla jazyk a rychlým krokem odešla. Opětovně jsem se podíval na obrazovku a Eric už odepsal.

 Pokud mě nezabije on, tak jedině ty potvory tam dole. Myslíš, že tam ještě něco zbylo? Jo a Bek není tak slabá, jak vypadá. Možná nás překvapí, ale moc šancí tomu nedávám.

 I když jsem si zkusil cokoliv představit, všechno to byly jedině kostry a odporný pach. Opravdu netuším, jak mě mohlo napadnout se tam vydat. Leda tak zbytky jejich těl. Nedávám žádnému dobrému nálezu žádnou šanci, spoustu lidí už to tam prohledávalo a neviděl jsem nikdy, že by někdo hlásil nález. Spíše se po tom slehla zem, takže doufám, že se tam dostaneme, bez jakékoliv policejní potyčky.

Hele a jak já znám Beku, jen co si tam zlomí nehet, okamžitě se bude chtít vrátit domů.

 Po dopsání jsem sáhl do jedné ze svých poliček, položil jsem na stůl obrovskou, nažloutlou, pokrčenou mapu a nahlédl do ní. Pokud půjdeme rovně, po cestě okolo továrny Riberrů, která je taktéž mnoho let opuštěná, dostaneme se k Tibskému lesu. A pokud v něm půjdeme pořád rovně, což je cesta na jihozápad, dostaneme se k jednomu z podzemních tunelů, vedoucích do panoptika.

 „Beko, jsi už připravená? Všichni na tebe čekají!" Křikl jsem na svoji mladší sestru a mapu jsem si schoval do kapsy od šedé bundy, přehozenou přes židli.

 „Ještě mi dej minutku!" Řekla hlasitě na zpět.Ale jak ji znám, tohle potrvá dobrých pár desítek minut. Znovu jsem se podívat na zprávy od Erica a rozklikl jsem nejnovější. Je to opuštěné, prozkoumávání této atrakce už vyšlo z módy, nikdo tam nebude. A navíc, kdo by chtěl dobrovolně hlídat rozpadlé panoptikum u strašidelného lesa, uprostřed ničeho?

 Na to jsem již neodpovídal a místo toho jsem se šel zvědavě podívat, co Rebekah dělá. Ale jen co jsem vešel do jejího pokoje, prudce jsem se zastavil a couvl o jeden krok zpět.

 „To se smradíš pro koho?" Optal jsem se a pozoroval její postavu, stříkající na sebe kupu deodorantů a následně ruce, otevírající šatní skříň.

„Toby, okamžitě vypadni, chci se převléct!" Vyjekla, kopla do dveří a ty se hlasitě zavřely. To jsem opravdu zvědav, kdy ona bude připravená k odchodu. Udělal jsem pár kroků, a když mi začal vibrovat telefon v kapse, leknutím jsem praštil do zdi.

 „Haló?" Vyslovil jsem a mnul si rameno, které mě tlumeně bolelo.

 „Tak kde jste? Nastartuj už to auto, pohněte zadky a přijeďte pro mě!"

 „Já bych rád, Cassandro, ale znáš moji sestru," řekl jsem upřímně a během několika chvilek jsem za dveřmi uslyšel hlas Beky. „Vždyť už to bude!"

 „No slyšela jsi ji, prý bude za chvilku hotová. A pokud ne, sám ji zabalím, slibuji," odpověděl jsem s mírným úsměvem na mé tváři.

 „Tvůj slib beru smrtelně vážně, měli jste tu být už před dvaceti minutami. Víš, jak nesnáším čekání."

 „Do deseti minut vyjedeme, přísahám!" Když na to kývla, típnul jsem, došel do svého a pokoje a sáhnul pro svých pár věcí. Bundu jsem si oblékl na teplou mikinu, přes rameno jsem si hodil těžký batoh, v ruce jsem držel telefon a ještě jsem sáhnul pro klíčky od auta.

 „Jedeme, už nečekám." Oznámil jsem a sešel jsem schody. Jen co jsem nasednul do auta a nastartoval ho, Rebekah se vyšla z hlavních dveří. Zamkla a mířila ke mně. V tom momentě jsem byl neskutečně rád, že tady nemusím čekat.

 „Vidíš, byla to jen minutka," řekla hrdě, jen co se posadila na místo spolu jezdce. Batoh dala na zadní sedačky vedle toho mého a zkontrolovala se v zrcátku.

 „Napiš prosím tebe Cass, že už jsme na cestě, ať nehysterčí."

 „No jo furt." Odvětila tiše. Pomalu jsem vyjel do ulice zahalenou tmou a poprvé pocítil špetku nervozity. Upřímně doufám, že se nám nic nepokazí a vše vyjde podle dlouze naplánovaného plánu. Po pěti minutách klidné jízdy po opuštěném městečku jsem zastavil před dvoupatrovým domem, kde se svítilo. Dvakrát jsem zatroubil a vystoupil. Vzal jsem batohy, které jsem schoval do kufru a čekal na Cass, která již přicházela.

 „Jste tu rychle. Rozkoukávala jsem seriál a nestihla jsem ani prvních pět minut."

 „Beru to jako lichotku!" Ozvala se zepředu Beka, ohlížející se k nám. Oba dva jsme se tomu zasmáli. Eric bydlel na konci města, takže jízda tam trvala nejdéle. Ale díky prázdným silnicím jsme tam byli během chvilky. Opětovně jsem zatroubil a blonďatý kamarád se vyřítil z domu jako blesk.

 „To jsem tak rád, že jste tady!" Řekl udýchaně a sedl si k oknu, vedle Cass. Obě děvčata ho tiše pozdravila a koukala do svých mobilů.

 „A co že jsi tak spěchal? Většinou chodíš jak lenochod." Zašklebil jsem se na Erica v předním zrcátku a znovu se věnoval řízení.

 „Nic mi nepřipomínej! Fotr si řekl, že je dobrý nápad ochutnat trochu toho svého oblíbeného rumu, který dostal tehdy od starosty a přehnal to. Motal se po domě, takže jsem nemohl sebrat žádnou zbraň, fakt promiň, kámo."

 „To je dobře," ohnala se divoce Beka. „Jsi s tím jenom nebezpečný."

 „To není vůbec pravda, vždyť mám zbrojní průkaz." Eric si odfrkl a podíval se z okna.

 Po hodině cesty si Rebekah opřela hlavu o okno a zavřela oči. Cass si vzadu četla z drobné knížky, Eric něco hledal po kapsách a já nemohl přestat přemýšlet.
Co když se cokoliv zvrtne? Kudy utečeme, komu se dovoláme, co podnikneme?
A dokáže se vůbec naše čtveřice v čemkoliv jednohlasně dohodnout?
Přece jenom, všichni jsme velice rozdílní. Já bych si o sobě dovolil říct, že jsem neutrální. Snažím se mít na všechno racionální názor a vidět věci z různých úhlů pohledů.
Beka je velice tvrdohlavá a nejraději ze všeho si stojí za svými názory, ať jsou jakkoliv špatné. Cass je velice impulzivní a zbrklá, což je někdy nervy drásající, ale zase je velice rázná, což se v mnoha případech hodí.
A Eric si dokáže poradit snad ve všech situacích. Vždy si udrží chladnou hlavu, avšak je občas velice nešikovný. Uplynulo několik dalších desítek minut, a ozval se rozespalý hlas Beky, která se začala vrtět na svoji sedačce.

 „Kdy už tam budeme?"

 „V brzké době ne. Ještě spi, pořád je tma," oznámil jsem ji šeptem a po očku se na ní podíval. Jinak uhlazené, kávově hnědé vlasy měla rozcuchané, krčila se a snažila se si pohodlně sednout.

 „Myslíš, že bys mohl na chvilku zapnout rádio? Dobře se mi u toho usíná," optala se a rozsvítila si telefon, aby se podívala, kolik je hodin.

 „Rozhodně ne, nechci ty dva vzadu vzbudit."

 „Tak to ti fakt děkuji." Řekla suše. Už jsem se tímhle nezabýval a místo toho jsem se podíval do zadních zrcátek. Předjíždělo nás tmavé auto, což mi přišlo mnohem zajímavější, než se zaobírat věčně naštvanou náladou moji sestřičky.

 „Včera mi volala mamka," řekl Eric, který působil naprosto v pořádku. Snad jako by před pár vteřinami neotevřel oči po spánku.

 „A co chtěla?" Optal jsem se a zařadil vyšší rychlost. Vjeli jsme na dálnici a konečně jsem byl mezi lidmi. Mnoho aut bylo po mém boku a já se cítil mnohem bezpečněji.

„Ať se k ni přestěhuji." Mluvil tlumeně a smutně, což automaticky bortilo i mojí náladu.

 „Vždyť bydlí daleko! To bychom se moc často neviděli, ale je to tvoje rozhodnutí. Já být tebou, šel bych tam. Lepší město, školy a hlavně tě furt nebude buzerovat tvůj otec," odpověděl jsem mu zmateně. Z jedné strany jsem doufal, že odjede, aby byl ten jeho ponurý život krapet veselejší, ale pak jsem si uvědomil, že bych ztratil svého nejlepšího kamaráda.

 „Blázníš? Nikoho tam neznám, a ani se s nikým seznamovat nechci. Líbí se mi v Forkinletu."

 „No, sice tam toho moc nenajdeme, avšak spoustu lidí je tam fajn." Reagoval jsem velice zpomaleně, neboť jsem se snažil najít aspoň jedno pozitivum na Forkinletu.

 „Nevíš, za jak dlouho tam budeme?"

 „Podle toho, jestli hodláme zastavit až u té továrny, nebo za tím městem, které teď netuším, jak se jmenuje." Pokaždé zapomenu na jména a názvy.

 „Blackvill. Já bych to zapíchl u té Riberrové továrny. Určitě tam bude parkoviště a nikdo ti neodtáhne auto."

 „To je pravda. Tím pádem tak za čtyři hodiny, předpokládám." Po tomhle rozhovoru veškerá komunikace utichla a všichni
lidně spali několik hodin. Velice špatně jsem se soustředil, neboť jsem začínal být také unavený. Noční tma, zvuky projíždějících aut a občasné lampy mě svým způsobem uspávaly, což se mi nelíbilo.

Zpomalil jsem a u prvního autokempu jsem zaparkoval. Velice tiše jsem vystoupil z auta a opřel se o dveře. Z kapsy bundy jsem vytáhl plnou krabičku cigaret a jednu z nich jsem si dal do úst.

„Dal bys mi taky jednu? Já je mám v kufru a nechci ty dva vzbudit," ozvala se Cass, u které jsem si ani nevšiml, že vystoupila také.

 „Samozřejmě."

 „Vypadáš unaveně," špitla a hned po mně si zapálila.

 „To taky jsem, ale zvládám to. Jen jsem potřeboval chvilkovou pauzu." Našedlý kouř jsem vydechl před sebe a nechal ho se vznášet k jasným hvězdám.

 „Tak to teda ne, vezmu to řízení za tebe. Stejně se mi tam blbě spí a nejsem unavená. Jen si odpočiň."

 „Tak jo. A jsem domluvený s Ericem, že parkujeme u továrny, možná tam bude i parkoviště. Děkuji, Cass."

 Když jsem znovu otevřel oči, bylo to tím, že Cassandra pustila nahlas rádio.

„Jsme tady, vstávejte," řekla hlasitě. Já se zaposlouchal do pomalé hudby a snažil jsem se protáhnout si pokrčené tělo.

 „Konečně!" Beky zívla a protáhla se.

 „Ericu, vstávej sakra." Několikrát jsem do něj drcnul. Nikdy jsem nedokázal pochopit, jak může tak tvrdě spát.

 „Už vstávám, už vstávám." Zopakoval to několikrát a konečně otevřel oči.

„Parkoviště tu sice bylo, ale plné popadaných stromů, proto stojíme tady." Cassandra zaparkovala těsně před lesem. Křivě stála na kamenité cestě, však to mi nijak nevadilo.

„Není problém." Ozval se Eric a jako první vylezl z auta. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu a zvedl hlavu k nebi. Tmavě modrá barva konečně padla a sytě žluté světlo dopadalo na koruny vysokých stromů. Z kapsy jsem vytáhl bronzový kompas a prohlédl si ho.

 „Takže," řekl jsem hlasitě, abych upoutal jejich pozornost. „tady je sever, tady západ a tuhle jih, takže jdeme tímhle směrem!" Prstem jsem ukázal doprostřed hustého lesa a hlasitě vydechl. Ani při nejmenším jsem se tam netěšil. Příroda nikdy nebyla mým blízkým přítelem, což se většinou pozná na hlubokých šrámech od větviček a botách plných bahna.

 „Tak tedy vyrážíme!" Řekla nadšeně Cass a ruku nadzvedla nad hlavu, jako nějaký superhrdina. Všichni jsme si dali na záda své těžké baťohy, zamkli auto, naposledy se rozloučili s civilizací a s hlasitými kroky vyšli po vychozené cestičce.