DNA Of Puppy & Kitty

#Prolog

Ne.

To se nestalo.

Já... Vyhrála!

---

Všichni známe, jak úžasné a přitom nudné léto je. Každý den nic nedělání nám přerůstá přes hlavu, jedinou záchranou proti nudě je ne zrovna lákavé pomáhání rodičům nebo internet.

Na internetu se dá najít spousta věcí ke koupi, spousta odpovědí na spoustu otázek a hlavně zabavení na dlouhé parné dny (a že v podkroví parno je). Jenže takovej znuděnej člověk se nedá zabavit na dlouho, brzo ho daná zábava omrzí. A tak hledá nějakou zábavu, která ho zabaví na něco déle. Třeba zájezd! Někam daleko! Bez rušivých elementů, jako jsou rodiče! Přesně to mi slibovalo okno, které mi uprostřed vyhledávání otázky "Má tučňák kolena?", vyskočilo. Zářilo všemi barvami, blikalo, slibovalo nádhernou výhru.

A přitom tak malou šanci. Zájezd mohli vyhrát pouze dva. To je hodně malá šance, tady je otázka, kolik lidí se přihlásí. Neměla jsem co ztratit.

Tak jsem se přihlásila.

---

,,Mami! Tati! To neuhodnete! Vyhrála jsem zájezd! Do New Yorku!"ukazovala jsem jim papír, který jsem vytiskla. Stála jsem čelem k problému, který mě místo napříč Atlantikem mohl poslat zpátky do pokoje.

,,Není to trochu daleko? New York... Pojedeš aspoň s Alyou?"podala mamka taťkovi plech croissantů a obrátila se utírajíc si ruce ke mně.

,,No,"začala jsem váhavě, ,,Alya letenky a ubytování nevyhrála, takže ne. Ale ten zájezd vyhrál ještě někdo, nebudu úplně sama."

,,Ale jsi ještě malá... Co když se ztratíš? A co když ten druhý výherce bude nějakej... Co já vím... Úchyl!"nedala se mamka. Odložila utěrku a šla se kouknout na papír, co jsem celou dobu svírala.

,,Nejsem malá, je mi už sedmnáct! A navíc pořád mi říkáte, jak bych se měla pomalu osamostatnit. Není to úžasná příležitost? Jen to potřebuju podepsat tady, protože nejsem plnoletá."ukázala jsem prosebně na kolonku "souhlas zákonného zástupce", kvůli kterému jsem papír musela tisknout. Museli to podepsat jak rodiče, tak já.

,,Co myslíš ty, Tome?"obrátila se zoufale mamka. Doufala, že mi to taťka rozmluví. Její manžel ji však zradil.

,,Jen ji nech, Sabino. Už je velká."odvětil jí s hlavou napůl v troubě. Měla jsem vyhráno. Mamka poraženecky vzdychla.

,,Dobře, kde to potřebuješ podepsat?"

---

O týden později jsem seděla v letadle směr New York. Mělo se letět přes den tak jsem se po obědě v letištním bufetu rozloučila s rodiči a nastoupila na své letadlo. Jako jedna z prvních jsem se posadila na své sedadlo. (Jak to v příbězích bývá) Chytla jsem sedadlo u okna! Nadšením z blížícího se letu jsem nedokázala v klidu sedět.

V uličce se objevil blonďák. Čuměl do své letenky a hledal své sedadlo. Pak zaplul hned vedle mě. Nikdo další si k nám na třetí volné nepřisedl. Oba jsme mlčeli. Pak se začalo letadlo zvedat a my letěli. Jako malá jsem párkrát letadlem letěla, ten úžasný pocit jsem však už zapomněla.

Netrvalo dlouho a zjevila se vedle nás letuška. Chtěla jsem si koupit něco k jídlu, ale ona nám vtiskla do ruky balenou vodu. Nechápavě jsme k ní s blonďákem vzhlédli.

,,Je to na účet nějaký společnosti... Animal? Ne, Animalex? Ani-... Prostě ta společnost, co pořádá zájezdy."usmála se na nás a pokračovala dál. Ano, tak nějak se jmenovala ta společnost, co pořádala tu soutěž! Brali to all inclusive fakt vážně. Vděčně jsem se napila vody. Stejně tak blonďák. A mně něco došlo!

,,Tys taky vyhrál zájezd do New Yorku?"vyhrkla jsem na něj jen co jsem dopila (Mari blesk). S tímhle tam jedu? S tímhle budu na hotelu? Mít vedle sebe Alyu, hvízdla by obdivem. Nebudeme si lhát, nevypadal špatně. Začala jsem se usmívat jak debil, v hlavě mi odstartovalo plno představ, plno plánů a mnoho zakončení našeho společného zájezdu. Znamená to, že budeme spolu chodit i na výlety? Půjdeme na vyhlídkové plavby? To všechno by měla ta společnost Ani-něco hradit!

,,Ano... neříkej, že ty taky."prohlídl si mě zhnuseně a pak dál zíral před sebe. Mé představy a plány se začali tříštit. Neříkejte mi, že je tak arogantní! Po pár vteřinách však po mně zvědavě zašilhal a začal se smát.

,,Dělám si srandu, jsem Adrien, Adrien Agreste!"podal mi ruku a já s ní potřásla. Tak se mi ulevilo!

,,Marinette, Marinette Dupain-Cheng..."představila jsem se a on se na chvilku zarazil, což mě znepokojilo.

,,Tobě... Moje jméno nic neříká?"zeptal se. Trochu vyvedený z míry, krasavec. Dala jsem se do přemýšlení.

,,Hm... Ani ne?"

,,Jseš ty vůbec z Francie?"

,,Ze samotné Paříže!"našpulila jsem pusu jako by to byl nějakej trumf.

,,A tos nikdy neslyšela o Agrestovi? Návrháři a jeho synovi? Adrien Agreste, model z časáků..."zasmál se nervózně, muselo to pro něj být trapné. I mě trochu bylo, protože má mysl začala uvažovat, jaký typ časáků má na mysli. Musím přiznat, něco mi to ale říkalo. Ještě jednou jsem si ho prohlídla. I když byl hezkej, přišlo mi to absurdní.

,,Ty a model? Pff! Připomínáš mi spíš nějaký... Psisko!"rozesmála jsem se a upoutala pozornost pár lidí. Připadala jsem si opilá. A možná byla, radostí, že se někam podívám a nebudu trčet doma. Dělá tohle s člověkem adrenalin?

Po chvilce mi hlava pomalu klesla na rameno a opřela se o chladné okénko letadla. Letěli jsme nad mraky, někde tam pod námi byl oceán. Byla jsem táák unavená! Vždyť jsem v noci nedočkavostí ani nespala... To je pak pravý čas to dohnat!

Zívla jsem, víc se zanorovala do sedadla a usla.

Vítejte u nové FF!
Jako první se omlouvám, že je zase inspirovaná jinou knihou... Opravdu bych měla přestat vykrádat cizí nápady😅 Snad mi to odpustíte, pokusím se jako vždycky děj poupravit.

So...Enjoy!😊

Vaše LucyX