DNA Of Puppy & Kitty

#8

Ležela jsem v posteli, na snídani se mi nechtělo. Rachel se zase nějak povedlo překonat mé okno a teď ležela stočená na mém břiše. A předla, což bylo uklidňující.

,,Marinette? Adriene? Přijdete pozdě, vstávejte!"bušila už po několikátý paní Ternerová na jak mé, tak blonďákovi dveře. Po chvilce to vzdala.

,,...Co s nima je...?"slyšela jsem ještě, než odešla. Co by s námi bylo? Celou noc jsem nespala a jestli Adrien usnul, tak mu budu po celý den závidět.

Co se tady ale dělo? Vážně to nebyl jen sen? Jestli já jsem kočičí vzorek, co je Adrien? Čich, Alfred, vrčení.... Značkování...

Jestli já jsem kočičí vzorek, on je psí vzorek! Když jsem v letadle naznačila, že vypadá jak psisko... Nechtěla jsem, aby se jím doslova stal!

,,Moc se stresuješ, být kočkou je fajn..."ozval se můj vnitřní hlas.

,,To teda není! Co když mi narostou kočičí ouška? A fousky!?"začala jsem se s hlasem hádat.

,,Pff... S tím žiju od narození a nikdy mi to nevadilo... Jseš děsně povrchní, víš to?"oponoval mi hlas. Zmateně jsem se vyšvihla do sedu. Rachel na mém břiše vystřelila a s hlasitým mňouknutím dopadla na koberec. Hned uraženě odkráčela, kudy přišla.

Od narození?! Jak může mít můj vnitřní hlas kočičí ouška nebo fousky? A proč se se mnou ten hlas tak hádá? Copak mi vážně hrabe?!

Hlas se ale už neozval. Díky Bohu...

Hlad byl silnější, ze svého pokoje jsem nakonec vyšla. Na cestě do kuchyně jsem ale zaslechla paní Ternerovou.

,,Haló? Kdo tam?"hlas šel z kumbálu.

,,T-to jsem já, Marinette."ozvala jsem se. Už už jsem chtěla pokračovat do kuchyně. Zastavila mě.

,,Konečně vzhůru? Jdeš právě v čas, potřebuju s něčím pomoc! Pojď sem, drahoušku!"tak drahoušek šel. Otevřela jsem dveře kumbálu, kde byla naprostá tma. I v chodbě bylo dost šero, takže to nijak nepomohlo. Na kumbál to bylo velký. Dojem stísněného prostoru nvozovalo jen všechno to harampádí.

,,Nějak jsem se tady zasekla, nemohla bys najít vypínač a rozsvítit? Je až tady, na druhé straně."proč je tak daleko? Tak nelogické...

,,Nebylo by lehčí rozsvítit v chodbě?"to by stačilo dojít ke kuchyni, kde vypínač byl.

,,Ne ne, tohle bude rychlejší."trvala na svém pokrčila jsem rameny a vydala se na druhý konec moře bordelu. Opět jsem viděla úplně v pohodě a díky tomu překračovala krabice a košťata bez zakopnutí.

,,Už jsi blízko, že? Jen pojď, už jen kousek."pobízelá mě. Zarazila jsem se. Že tohle je test? Zkouší mé noční vidění? Včera se jí na něj ten chlap ptal a ona mu slíbila, že to otestuje!

Co mám dělat? Mám jí ukázat, že noční vidění se již projevilo? Nebo hrát nemotornou a dělat, že ať už se mnou kdokoliv udělal cokoliv, žádný další příznaky se nedostaví? To by možná bylo nejlepší... A hned doma najdu doktora a řeknu mu o tom. A policii, aby našla toho zmetka, kdo mi tohle udělal. Začala jsem vrážet do krabic a nemotorně kolem sebe házet rukama.

,,Jsi v pořádku?"zeptala se mě bábina. Zklamání se v jejím hlase nedalo přeslechnout.

,,Ano, naprosto!"zvolala jsem a vzápětí se natáhla po vypínači. Světlo se rozsvítilo a oslepilo mě. Zasyčela jsem bolestí a chytla se za oči. Ozvala se ohlušující rána. Cítila jsem, jak na mě padá kupa utěrek, lahviček s čistícími prostředky a kartáčů na podlahu. Samotný regál se nebezpečně zakymácel a málem mě dorazil. Paní Ternerová zalapala zděšením po dechu, ve dveřích se objevila zívající postava blonďáka

,,Co tady provádíte...?"