DNA Of Puppy & Kitty

#20

Nastražila jsem uši, abych slyšela, co si tam povídaj. Je to o mně? Adrien očividně žárlil, o kom jiným by se bavili...(Mari ego) Doufala jsem, že na něj Adrien moc nevyjede.

,,Něco si ujasníme, co ty na to?" zeptal se ho veselým tónem. Mluvil potichu. Pche, to byl tak naivní a myslel si, že je neuslyším?

,,C-co si ujasníme?" klepal se Nath. Nedržet ho blonďák kolem ramen, sesypal by se na zem.

,,Ty ses před chvilinkou bavil tamhle s Mari, že ano?" z jeho hlasu úplně odkapávala ta jedovatost a hrané kamarádíčkování. Začínala jsem se o Natha vážně bát. Přece nebude Adrien až tak žárlit... Měla bych se do toho vložit? Přece o mě nebudou bojovat!

,,A-ano."

,,A líbí se ti, že ano?"

,,N-no... Eh..."

,,Mám pro tebe nabídku." jeho úšklebek jsem až slyšela!

,,P-poslouchám." přikývl Nath a hlasitě polkl. Ruce se mi nervozitou klepaly. Teď to přijde. Vykřikne na něj, ať dá ode mě ruce pryč. Že jsem jeho panička, ať si najde svoji. A Nath se z toho zhroutí, začně koktat, začne brečet... Zrychlila jsem krok, abych tomu zabranila. Vtom se Adrien nahnul víc k Nathovi.

,,Prodám ti ji za deset croissantů."

COŽE? Co prosím? Nath i já jsme se zastavili.

,,Máte tady taky croissanty, ne? Až se dostanem na povrch, tak mi koupíš deset croissantů! Bábina ti určitě na to prachy dá... A Mari bude tvoje! Nechám ti ji tady, platí?" nastavil ruku, aby mohly jejich potřesením stvrdit dohodu.

,,J-jen deset croissantů?" nechtěl tomu věřit Nath.

,,Přesně! To ti stojím jen za deset croissantů, čokle jeden!?"

---
(Okay, konec cringey rozhovorů postav)
---

,,No ták... Už se oduraž." naléhal na mě Adrien. Utíral si při tom slzy smíchu. Neodurazím se.

,,M-měli bychom najít t-ten proti lék." ozval se Nath. Měl pravdu. Museli jsme. Otočili jsme tedy směr a zkusili aspoň najít cestu, kudy jsme přišli. Chodby jsem začala poznávat. Brzo se před námi zjevili skleněné dveře. Ty skleněné dveře! Za nimi byla chodba a na konci chodby ta velká kancelář, kde jsem vylila to kafe! Jáj!

,,Jsme blízko!" zaradovala jsem se. Otevřela jsem je a připlížila se k druhým dveřím. Za nima panoval chaos. Jak se dalo čekat.

,,Co chceš dělat?" zeptal se mě blonďák.

,,Ty tady většinou přicházíš se spontánními napady."

,,No... Máme rukojmího, třeba nám ten lék vydají!" rozzářil se. Bála jsem se, že to stačit nebude.

,,J-já mám nápad!" zaslechl i jsme slabý hlásek. Ano, patřil Nathovi. Opět.

,,C-co kdybychom šli do laboratoře! T-tam budou mít ten proti lék."

,,V laboratoři jsme byli, teď tam nejspíš hlídkujou gorily..." vyvrátil jeho nápad Adrien a nadechl se k obhajobě svého nápadu. Zrzek mu skočil do řeči.

,,A-ale do jiné laboratoře! Mám... Mám tam kamaráda!"

,,Kamaráda?" nechtělo se mi věřit, že si našel kamaráda na takovém místě.

,,Ano... J-je vědec, m-má na starosti moje prohlídky!" zrudl. S Adrienem jsme si vyměnili pohledy. Kamarád? Vědec? Prohlídky? Jen kamarád?

,,Mohl by o proti léku něco vědět..." dodal. No... Za pokus to stálo.

,,Víš kde ta laboratoř je?"

,,Ano! Blízko té se zvířaty!" a to to nemohl říct dřív? To jsme se museli trmácet těma chodbama!?

,,Dobře! Směr laboratoř!" zavelela jsem.

---

,,Jseš si jistej, že je to tady?" ptala jsem se už asi po desátý. Chodby tady byly opravdu tmavé. Mě to problém nedělalo, ale blonďák vypadal, že si stihl vypěstovat fobii z tmy. Pořád se mě držel, Nath nás sebejistě vedl. Šel podél zdi a zdalo se, že se tu plně orientuje. Zaslechli jsme hlasy. Gorilí hlasy a ještě jiný, mužský hlas.

,,Unesli Nathaniela!?" divil se neznamý hlas.

,,Ano pane, liščí vzorek byl unesen, kamery je zachytili v levém křídle.

,,To utekli daleko." kontatoval. Nastalo ticho, něco píplo.

,,Rozumím." řekla do ticha jedna z goril. Že by se někdo ozval vysílačkou?

,,Unesli i šéfa. Omluvte nás, musíme okamžitě jít." rozloučila se s ním jedna z goril. Rozpoznali jsme dusot. Dusot goril, běžely našim směrem. Viděla jsem je. Viděla jsem jak se po straně otevřely dveře a z nich vyběhly hory svalů. Jedna z nich rozsvítila baterku, aby viděli na cestu. Všichni tři jsme se přitiskli ke zdi a pevně doufali, že na zdi svítit nebudou. Prohnali se kolem nás a ničeho si nevšimli.

Než jsem se vzpamatovala, Nath se rozběhl k otevřeným dveřím, ze kterých šlo světlo. Párkrát jsem zamrkala, abych si na světlo zvykla a rozpoznala jsem zářivě bílou podlahu. Na tu zářivou podlahu jsme já s Adrienem v závěsu vstoupili. Hned jsme se rozhlídli po místnosti, abychom našli Natha.

Ten se lísal ke klukovi asi tak o dva, tři roky staršímu, vrtěl ocasem, stříhal ušima. Kluk ho nadšeně, ale i překvapeně vítal, hladil po liščích ouškách. Černé vlasy s modrými konečky mu padaly do očí. Když se na nás podíval svýma modrýma očima, čekala jsem, že mě zamrazí, že hned popadne vysílačku a nahlásí nás.

Ale on se na nás usmál a vykročil i s Nathem kolem nohou k nám.