DNA Of Puppy & Kitty

#13

,,Co teď... Co teď!?"zaklapla jsem dveře a hledala, jestli nejdou zamknout.

,,Heheh..."uchcechtl se blonďák. Zněl zoufale. A já panikařila. To jsme to ale dvojka...

,,Musíme se odtud dostat!"

,,Jak?"klepal se.

,,M-možná si pamatuju ještě cestu!"co jsem si to nalhávala... Nepamatovala jsem si ji. Něco jsme ale udělat museli.

,,Pojď."zatáhla jsem ho za ruku, aby se zvedl. Nic.

,,Zvedej se, musíme odtud!"pobídla jsem ho ještě jednou. Přece teď nestáhne ocas mezi nohy!

Otevřela jsem opatrně dveře a rozhlédla se po chodbě. Nikde nikdo. Naštěstí. Dostala jsem kňučícího Adriena z tmavého skladu a táhla ho směr odkud jsme přišli. Tiše jsem našlapovala, ale nemělo to význam, když to psisko dupalo. Zabočila jsem a srdce se mi na dobrou sekundu zastavilo.

Gorily! Pět Goril! Pět hor svalů na konci chodby, které se nás chystaly polapit! Schovala jsem se za roh. Co teď? Jsme tu v pasti.

,,Adriene?"obrátila jsem se na něj. Pořád kňučel, klepal se. S vypětím sil jsem potlačila chuť mu zařvat do obličeje, ať se sebere. Teda... Tak úplně se mi to potlačit nepovedlo...

,,Přestaň s tím! Nemůžeš tu teď takhle fňukat, musíme se odtud dostat! Jestli v tom budeš pokračovat, nechám tě tu!"mluvila jsem s ním jak s malým děckem. Vzhlédl ke mně. Snažila jsem se udržet přísný výraz.

,,Tak mě tu nech-"

Ozvalo se poměrně hlasitě plesknutí. Zakousla jsem se do rtu ve strachu, že to ty Gorily zaslechly, ale nijak nereagovaly. Blonďákova tvář zářila jasně červeně.

,,Koukej se sebrat, dostanem se odtud oba, jasný!? Kam se poděl ten statečnej pes!?"zařvala jsem mu do ucha polohlasem. Hodně jsme teď riskovali. Nechápala jsem to. Ještě před chvílí, když stopoval našeho řidiče, tvářil se tak odhodlaně, to on nás do toho namočil a teď bude couvat? To teda ne!

Podívala jsem se mu zpříma do očí, čekala na zázrak... A on se stal! V podobě toho záblesku v očích! Nečekala jsem, že ten záblesk uvidím ráda. Odvážný Adrien se přihlásil ke slovu.

,,Máš pravdu... Promiň,"zatřepal hlavou hlavou, ,,pojď, musíme najít jiný východ. Třeba i najdem něco na obranu! Určitě se odtud dostanem!"

,,No.. Radši bych na nás neupozorňovala."poznamenala jsem. Adrienova odhodlaná nálada zlepšila náladu i mě. Ani jeden jsme se už necítili tak beznadějně. Popadl mě za ruku a táhl na druhou stranu, hloub do podzemí.

A víte vy co? I když vás vede takový pako, je to lepší, než kdyby vás nevedl nikdo...

---

,,To jsme se dostali daleko."utrousila jsem jedovatě. Stáli jsme před dalšíma železnýma dveřma. Tyhle byly na kartu. Založila jsem ruce v bok.

,,Co budeme dělat?"

,,Netuším."

,,To je úžasný!"

,,Taky si myslím."jeho odpovědi mě ještě víc rozčilovaly. Už to zas byl ten starej Adrien...Všimla jsem si kamery v horním rohu místnosti. Asi bychom měli se stáhnout a promyslet, co dál...

,,H-hej! Co děláš?! Nemlať do toho! Zase to vyšle signál!"vrhla jsem se k tomu hlupákovi.

,,Stejně to nepůjde rozmlátit."povzdychl si. Ne asi! Zatáhla jsem ho za roh, kam kamera doufejme došáhnout nemohla.

,,Máš drápy, nechceš to zkusit nějak ve vnitř po škrábat? Jako ve filmech! Odšroubujeme vršek, ty přeřízneš drapkem kabel a-"

,,To víš že jo..."teď jsem si už toho fňukajícího Adriena, co jsem viděla před malou chvilkou, nedokázala představit. Vzdychla jsem.

,,Potřebujem tu kartu, jinak jsme ve slepé uličce..."

,,Myslíš, že by tam byl východ?"

,,Hmm... To asi ne,"zamyslela jsem se, ,,ale jestli je to takhle chráněný, něco důležitého tam bude."

Zaslechli jsme kroky. Blížil se k nám! Už už jsem se chtěla zase někam skrýt, najít úkryt, ale Adrien se mnou nešel. Zatahala jsem ho za rukáv. Nereagoval.

,,Hej, musíme pryč, přijdou na ná-"

,,Sežeň mi hned teď něco těžkýho!"zavrčel a nastavil ruku. Pobíhala jsem sem a tam. Jak chce v prázdé chodbě najít něco těžkého? Opatrně jsem nakoukla do nejbližších dveří.

Ups, nějaká kancelář. Zkusila jsem jiné dveře. Zamčené. Další taky. Adrien na mě vrčel, ať pohnu. Otevřela jsem jiné dveře a bez ohledu na to, jestli tam někdo byl nebo ne, jsem popadla vázu, co stála hned u dveří. Chudáka kytku jsem vyklepala ještě před tím, než jsem vázu podala blonďákovi. Ten ji pevně uchopil, jak baseballku a číhal za rohem.

Kroky se blížili, ve spáncích mi napětím tepala krev. Už jenom pár kroků a je tady... Každou vteřinu... Blonďák se rozmáchl.

Muž v bílém plášti padl k zemi za zvuku rozbíjející se vázy. Dopadl přímo mezi střepym Sykla jsem bolestí při pohledu na jeho zakrvácenou bouli. Bylo tohle nutné?

Adrien upustil zbytek vázy, vrhl se k padlému a začal ho svlékat.

,,C-co to děláš!? Potřebujem katru! Tohle snad nemu-"

,,Pššt! To oblečení se nám bude hodit!"přehodil si přes sebe plášť a nasadil vědecké ochranné brýle. Je pravda, že v tom ho bylo těžší poznat. Z kapsy u kalhot mu vytáhl kartu od dveří a do ruky vzal desky s nějakými výzkumy. Papíry zběžně prohlédl, jestli to není něco důležitého, co by nám pomohlo, ale pak toho se zavrtěním hlavy nechal. Nerozuměl těm blábolům. Chudáka odtáhl za neblížší otevřeně dveře.

,,A-a co já? Já nový oblečení nedostanu?"

,,Vidíš tady nějakou ženu, která by ti půjčila oblek?"ušklíbl se. Asi mu ta jeho dovaha stoupla moc do hlavy.

,,Vždyť si klidně můžu vzít tenhle a ty si chyť jiného zaměstnance."

,,Byl by ti velkej, vlekla bys ho po zemi."ušklíbl se ještě jednou a k tomu mě poplácal po hlavě. Jemu samotnýmu byl dlouhej, si musel vyhrnout rukávy.

,,Je pravda, že bychom ti měli nějakej taky sehnat."uznal. Neviděl v tom ale prioritu číslo jedna.

,,Víš ty co? Pojď sem."přitáhl si mě po chvilce přemýšlení k sobě. Cítila jsem, jak mi hořej tváře. Byl moc blízko!

,,Šup, nějak tě tam propašovat musíme."

Nakonec to dopadlo tak, že jsem byla pod jeho pláštěm. Věčně jsme zakopávali o nohy toho druhého, já viděla jen malou škvírou a to, jak jsem se na něj musela tisknout, se mi taky nezamlouvalo. Když na někoho narazíme, jakože je tu ta možnost, jsem zvědavá, jak mu vysvětlí svoje čtyři nohy... Jestli to uhraje na Černobyl, tak mu na jednu z těch čtyř noh dupnu.

Ozvalo se pípnutí. Dveře přijmuly kartu a teď se s tichým syčením otevíraly.

Odhrnula jsem trochu plášť, abych viděla, kam vůbec vstupujem. Adrien se totiž k chůzi neměl. Vykoukla jsem ven a rozhlédla se.

Byla to laboratoř.

Plná zvířat!