Hazel eyes

****

„Můj strom je tvůj strom, jasný?” křičela Naomi na Max a já se jen smála. Seděla jsem na lavičce, sjetá jak zimní guma a čekala na kluka, co mi pravděpodobně zase přinese pošlapaný tulipány. Měli jsme v plánu jít do Ech-béčka, ale jak na to tak koukám; dneska se spí v parku.
Naomi ležela na stromě, Max pod stromem a zpívaly si Strangers od Halsey a Lauren. Slyšela jsem šramot z křoví a tak jsem se zvedla ze země; okamžitě spadla a odplížila se ke stromu. Pro jistotu.
„Lištiškoooo” křičel Bailey na celý park a nesl dvě igelitky plné vodky, Whiskey a jedné místní vypalovačky, které říkáme Hladovka (vypiješ víc jak dva panáky a můžeš jít vyžrat lednici).
Normálně bych se zvedla nebo na něj taky zavolala, ale vzhledem k mému stavu jsem se jenom začala hroozně smát.
„Liško,” zašeptal „Lysohlávky rostou až na podzim, tak co sakra děláš?”
„Tráva roste celej rok” taky jsem zašeptala.
„Jo taak. Už to teda chápu.” odpověděl a se smíchem začal vybalovat igelitky. Podal mi Hladovku, těm dvoum nádherám Whiskey a sám si otevřel Vodku. Bylo nám teplo. A na chvíli to i přestalo bolet. Na chvíli.
Běhaly jsme po parku, zpívali jsme. Utíkali před bengama. Hehe. Skončili jsme v opuštěném (alespoň jsme si mysleli, že je opuštěný) skladu, zabalení v sítěných pytlích, špinavých mikinách od sprejů a šťastný, že jsme spolu. Já milovala jeho a on mě. Naomi milovala Max a ona jí zpět.

Vzbudili jsme se a byla neděle. Půl dvanácté dopoledne. A do ksichtu nám svítily baterky.
„Do prdele” zařvala Max a začala se zvedat. Samozdřejmě jsme si mysleli, že to jsou benga.. Byly to benga. Nemělo smysl utíkat. Prostě jsme se vymotali z pytlů a zvedli se. S kocovinou a s bengama jsme se postupně svezli domů. Bai dostal zaracha. Max řekla, že bydlí u babičky, takže dostala bábovku. Naomi dostala přes hubu, jakože fakt hodně. No a já? Já nic. Zůstala jsem v prázdném bytě, čekající na sociálku (která stejně nepřijde, jako posledních pět let) snažící se nezabít se. Všechno bylo v prdeli. Naprosto v prdeli.
Na mých rtech jsem furt cítila jeho polibky, na mikině byly stále fleky od spreje a stále jsem byla cítit alkoholem.
Běžela jsem jak nejdál jsem mohla, mlátila jsem do stromů. Byla jsem tak naštvaná. Tak ztracená.
Když už začala být tma, vrátila jsem se domů. Dělala jsem si čaj a mezitím mi pípl mobil
Bejlík: Všechno je v pořádku. Neměj strach. Do hodiny jsem u tebe, neudělej žádnou blbost. Miluju tě, Liško.