Zpátky do sedla

Změna

Seděla jsem na houpačce na verandě v obležení knih a zápisků s Tulákem pod nohami. Většinu učiva jsem stihla už dohnat a nyní si to jen opakovala. Máma často říkala, že se rychle učím, když chci. Jenže jsem si nebyla vědoma toho, že se to chci rychle naučit. Moje myšlenky neustále odbíhaly od učení k Diablovi. Netušila jsem, jak s ním začít. S Merlinem to bylo jiné s ním to šlo přirozeně, ale Diablo. Diablo byl jiný. Nevěděla jsem jaké techniky na něj můžu použít. Nejdřív si u něj budu muset získat důvěru, jenže pokud ho na závodě pojede někdo jiný k čemu mi to bude.

„Ten pohled znám," vytrhl mě z myšlenek něčí hlas. Trhla jsem sebou a podívala se na narušitele. Robert stál vedle houpačky opřený o zábradlí. Kdy se tu vůbec stihl objevit? Neslyšela jsem ničí kroky.

„Co?" Robert se nad mou otázkou pousmál. Přešel k houpačce a dal na bok učebnici matematiky a biologie. Sedl si na volné místo vedle mě.

„Ten pohled. Nad něčím uvažuješ tak silně, že ani nevnímáš okolí. Tak nad čím přemýšlíš ty naše zahloubaná školačko." Odložila jsem učebnici dějepisu vedle sebe a opřela si zády o houpačku.

„Nevím jak začít," svěřila jsem se mu. Strýčka jsem o radu žádat nechtěla, navíc by řekl, že ať už se rozhodnu jakkoliv, přijdu na nejlepší řešení a mám jeho plnou podporu. Nebo to aspoň říkal v případě Merlina. Zato s Robertem jsme často spolu telefonovali a probírali všechno co se koní týkalo. Byl můj nejlepší přítel skrz koně. A to to začalo nechtěným sražením na zem, když jsem utíkala za Merlinem, jelikož jsem šla pozdě na svůj první závod. Vzpomínám si, jak tehdy až do nocy nadával a já se mu neustále omlouvala. Až další den, když jeho koně něco trápilo, tak jsem mu poradila a on se se mnou konečně začal normálně bavit. Jo vše začíná tak nevině.

„Hej," ohradil se Robert.

„Co?" To jsem se zase ztratila v myšlenkách? Sakra. Dnes se mi to stávalo nějak často. Robert se tiše zasmál. Dloubla jsem do něj loktem.

„Hele nesměj se. Tak jsem se zamyslela a co?"

„Už poněkolikáté."

„Podruhé za dobu co jsi tady," hádala jsem se s ním.

„Faj, beru na vědomí. Tak vyklop to. Nad čím dumáš tak silně, že se až kouří z uší, jak tu svou chytrou hlavičku zatěžuješ."

„Ty jsi vážně děsný," řekla jsem mu a natočila se víc k němu.

„Celý já. Tak šup, bude to?"

„No joo, otravo. Jednoduše nevím, jak s Diablem začít. Vycvič koně. To se řekne, ale jak k sakru. Vždyť on není Merlin. Taktika, kterou jsem na něj používala u Diabla může být k ničemu, navíc k čemu mi u něj bude důvěra a sjednocenost, když ho stejně pojede jiný jezdec."

„Nebo ho můžeš jet ty."

„Ne. Víš, že po Merlinově smrti nejezdím."

„Tak bys měla začít."

„To se ti lehce řekne. Tys nikdy nemohl za smrt koně." Byla jsem na něj naštvaná. Zvedla jsem se z houpačky, přešla k zábradlí a opřela se o něj. Robert mlčel. Povzdechla jsem si. Tohle jsem přehnala.

„Promiň," zašeptala jsem.

„V pohodě, máš pravdu." Slyšela jsem, jak houpačka zaskřípala pod úlevou od Robertovy váhy. Robert se opřel o zábradlí vedle mě.

„Je normální se bát, že o koně znovu přijdeš."

„Já se ale nebojím. Navíc není můj. Víš co byl to špatný nápad. Nějak si poradím. Sama. Jako vždy," řekla jsem mu a posbírala si učebnice.