Zpátky do sedla

Zloděj

Probrala jsem se, když do mě něco měkkého drklo. Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se okolo. Seděla jsem na balíku sena s opřenou hlavou o stěnu boxu. Diablo do mě znovu strčil hlavou. Pohladila jsem ho po ní a odpovědí mi bylo zaržání. Protáhla jsem si ztuhlý krk a zvedla se z balíku, abych si protáhla nohy. Celé tělo jsem měla ztuhlé. Mezitím jsem si vzpomněla, že jsem tu musela večer usnout, zatímco Tulák na mě čekal před vraty od boxu. Nakoukla jsem ven a našla ho ležet přesně tam, kde byl i předtím. Ucítil můj pohled a zvedl ke mně hlavu.

„Ahoj, hlídači," řekla jsem mu s úsměvem a vyšla z boxu. Tulák se zvedl a protáhl svoje tělo. Podívala jsem se oknem ven. Stále tam byla tma, takže musela být ještě noc.

Prohrábla jsem si vlasy, když jsem uslyšela zvláštní zvuky. Přešla jsem podél ostatních koní, dokud jsem nenašla hodiny pověšené na stěně. Podle toho co ukazovaly byly čtyři hodiny ráno. Nikdo by tu neměl být, teda aspoň podle toho co vím. Zvuky se zesílily. Podívala jsem se zda je Tulák stále u mě. Seděl mi hned u nohy. Zamířila jsem směrem, odkud zvuky vycházely. V jedné z místnosti v zadní části stáje se svítilo. Nevěděla jsem, co mám dělat. Kdybych šla pro pomoc, může ten, kdo tam je utéct. Nebo to taky může být někdo z pracovníků, ale co by tu dělal tak brzo?

Opatrně jsem nakoukla zpoza rohu. V sedlovně stála vysoká postava. Byla ke mně otočená zády. Na sobě měla černou bundu a na hlavě kapuci od mikiny. Rozhlédla jsem se zda někde neuvidím pistoli nebo jiný nebezpečný nástroj. Nic jsem neviděla až na sedla, uzdy a kovové skříně. Jedna z nich byla otevřená a osoba v ní něco hledala. Všimla jsem si, že v jedné ruce drží batoh a něco do něj ze skříňky dává.

„Hej, nech to být!" křikla jsem na osobu, dřív než jsem si plně uvědomila co se děje. Že já neozbrojená jen tak křičím na zloděje. Osoba strnula a já si myslela, že ten batoh odloží a zvedne ruce vzhůru. Nebo aspoň tak to bývalo v televizi. Možná, by to udělal kdybych řekla, ruce vzhůru policie, jenže ne já musím říct jen, ať to nechá být.

Dřív než jsem stihla zareagovat se zloděj otočil a chtěl utéct okolo mě. Chytila jsem ho za bundu v naději, že ho zastavím, ale snadno mě setřásl a proběhl okolo mě, div že nezašlápl i Tuláka.

„Hej!" křikla jsem na něj a rozeběhla se za ním. K mé smůle byl rychlejší. Nejspíš za to mohla moje snížená kondička, kterou jsem ztratila během léčení z pádu. Vyběhla jsem ze stáje a viděla ho utíkat po silnici pryč, ale věděla jsem, že ho nedoženu. Na to byl na mě až moc rychlý.

Otočila jsem se a zamířila zpátky k Diablovu boxu. Otevřela jsem dveře, popadla ohlávku, která byla poblíž Diablova box a připevnila k ní vodítko. Hned nato jsem mu vyskočila na hřbet. Jednou rukou jsem držela vodítko, druhou jsem se přidržovala hřívy, pobídla koně a vyjela ze stáje ven.

Nechala jsem Diabla přejít z chůze na cval a zamířila po stopě zloděje po silnici. Kopyta narážely do silnice a byly to jediné zvuky co jsem slyšela. Zastavila jsem Diabla a rozhlédla se okolo. Všude byla tma. Jediné světlo jsem měla od měsíce, jenže to mi moc nepomáhalo. Nikde jsem žádnou jinou osobu neviděla ani jsem neslyšela ničí kroky.

„Sakra," zanadávala jsem a otočila Diabla zpátky ke stáji.

Místo toho, abych odvedla Diabla zpátky do boxu jsem zamířila rovnou k nám domů. U schodů jsem seskočila z hřbetu a uvázala Diabla k zábradlí. Vyběhla jsem schody a rozrazila hlavní dveře. Zamířila jsme po schodišti nahoru rovnou do strýčkova pokoje, kam jsem vtrhla jako hurikán. Přiběhla jsem k jeho posteli a zatřásla s ním.