Zpátky do sedla

Život plyne dál

„Leno, jsme na místě," řekl strýc, když zastavil před školou. Od mého pádu na závodech se všechno změnilo. Celý můj život nabral jiné oprátky a strýc se rozhodl přestěhovat jinam, což znamenalo všechno opustit a začít žít nový život.

Zhluboka jsem si povzdechla a podívala se z okýnka na školu, kde mám dokončit střední. Před budovou stály skupinky lidí a na parkovišti byly zaparkované jejich auta či motorky. Chybí mi staří kamarádi. Nechci sem chodit. Proč jsem se ráno nezahrabala zpátky pod peřinu jako celý dva měsíce prázdnin, které jsem si se strýcem udělala a během nich plánovali stěhování a další potřebné věci.

„Opravdu tam musím?" zeptala jsem se a podívala se na strýce, s kterým od mého pádu žiji. Zhluboka si povzdechl a vytočil se na sedadle směrem ke mně.

„Leno, už jsme se o tom bavili. Nemůžeš být pořád zalezená pod peřinou. Musíš si dodělat školu a přijít na nové myšlenky. Tvoji rodiče by to tak chtěli." Tohle není fér, vytahovat je zrovna teď. Cítila jsem, jak se mi do očí znovu hrnou slzy a to jsem si myslela, že jsem je už všechny vyplakala. "Bude to zase dobré, Leno. Po škole tě vyzvednu a zajedeme k doktorovi zjistit, jak jsou na tom tvoje záda, ano." Souhlasně jsem přikývla a vystoupila z auta.

„Hodně štěstí první den v nové práci, strýčku," popřála jsem mu a zavřela za sebou dveře od auta. Pohodila jsem si batoh na rameni a nasadila si na hlavu kapuci od mikiny. Nestojím o nechtěné okukování. Zastrčila jsem si ruky do kapes a zamířila s odporem do budovy školy. Strýc mi včera vyzvedl rozvrh, knížky a další potřebné věci, ale stejně jsem ještě musela navštívit ředitelnu. Cestou jsem na sobě ucítila několik nechtěných pohledů, ale ignorovala jsem je a snažila se najít ředitelnu.

V chodbě jsem si všimla nástěnky, kde byly vyvěšené výstřižky z koňských časopisů a dalších úspěchů blízké stáje Morone. Bylo tu několik stužek ze závodů i pohárů. Připomnělo mi to moje úspěchy předtím než jsem způsobila tu chybu, která si vyžádala život mého nejlepšího přítele. Znovu se mi do očí začaly vkrádat slzy. Setřela jsem si je rukávem mojí mikiny a zamířila rovnou do ředitelny, která byla na konci chodby.

Zaklepala jsem na světle dřevěné dveře a čekala na výzvu. Z druhé strany se ozývaly zvuky, dokud se dveře neotevřely a v nich se objevil vysoký hnědovlasý kluk. Naše pohledy se střetly, ale hned jsem jím uhnula a zabodla oči do země.

„Mami, máš tu návštěvu," řekl kluk a odstoupil od dveří. Nesměle jsem vstoupila dovnitř a sundala si kapuci.

„Neruším? Přišla jsem kvůli mému nástupu," zeptala jsem se nesměle ženy, která seděla za masivním ebenovým stolem. Rozhlédla jsem se po místnosti, abych se nemusela dívat na ředitelku a jejího syna. Měla krásně zařízený interiér. Tátovi by se určitě líbil. Nádherně kávové stěny s jemně hnědým nábytkem, které zaplňovaly různé šanony, diplomy a trofeje.

„Vůbec ne. Jsem už na odchodu," odpověděl kluk a chtěl vyjít ven z místnosti.

„Počkej, Danieli. Myslím, že slečně Ellmesové se bude hodit průvodce," zadržela ho ředitelka a já jsem měla chuť propadnout se do země. "Jste slečna Lena Ellmesové, že?" Jasně, až teď si zjistěte, jestli jsem to opravdu já ta nová studentka. Skvělý.

„Ano. Strýc tady včera byl a vyřídil tady můj přestup, ale řekl mi, abych se tu stavila a ještě něco podepsala," odpověděla jsem jí.

„Ach skvěle. Jen najdu ty papíry, myslím, že jsem si je někde založila, ale hned je najdu. Jinak Danieli, tohle je Lena Ellmesová. Leno, tohle je můj syn Daniel," řekla nadšeně ředitelka a začala chaoticky vysouvat šuplíky a přehazovat papíry. Neměla by mít všude pořádek?