Shi ga kimasu aneb Králičí pohádky

Jak se králíček zrodil

 Kdysi dávno bydlela v jednom velkoměstě dívka. Do školy docházela pouze, když se jí zachtělo. Rodiče neměla a ve svém malém bytečku žila úplně sama. Tahle dívka si nikdy nenašla přátele, protože je nikdy nehledala. Tahle dívka si nikdy nenašla záliby, až na jedinou. Její koníček se jmenoval Haru. Bydlel v bytě naproti přes ulici a byl nevýslovně krásný, skoro až nelidsky.

Tahle dívka jej vždycky potají sledovala ze svého okna. Věděla o něm úplně všechno, aniž by se mu kdy představila. Celý její byt vypadal jako Haruovo muzeum. Tisíce fotek, desítky panenek ušitých dle jeho předlohy, sbírka věcí, které vyhrabala z jeho odpadků a asi nejcennější artefakt celé její kolekce - Haruův vlas uzavřený ve speciální skleněné krabičce. Získala ho, když do Harua jednou omylem vrazila na ulici.

Jednoho dne tahle dívka opět seděla u svého dalekohledu a sledovala toho hocha, když náhle u něho někdo zazvonil. Byla to jakási blonďatá slečna. Haru vypadal neuvěřitelně šťastný, že ji vidí a pevně ji objal.

Celý den tahle dívka znechuceně pozorovala, jak se Haru s tou neznámou směje, baví se, popíjejí víno. Večer nabídl Haru blondýnce, aby zůstala přes noc u něho, že on se vyspí na gauči. Slečna po chvíli přemlouvání souhlasila.

Pohled na cizinku klidně spící v Haruově posteli byl pro tuhle dívku poslední kapka. Rozhodla se, že tahle svůdná blondýnka musí z Haruova života zmizet, navždy.

Následujícího dne se slečna s Haruem rozloučila a zamířila k domovu. Kolem foukal studený vítr a přiměl neznámou uvázat si kolem krku svůj šál. Když vtom silný poryv větru ukradl její šálu a nesl ji pryč do zapadlých městských uliček.

Blondýnka pospíchala za ní. Konečně ji našla ležet v blátě v jedné z úzkých špinavých ulic. Chtěla co nejdříve odejít, když najednou zaslechla kroky.

„Kdo je tam?" ptala se vystrašeně.

Dívka vyšla zpoza stínů a mile se na blondýnku usmála. Tahle dívka měla ruce schované za zády.

„Ztratila ses?" zajímala se.

„Kdepak," oplatila jí úsměv cizinka. „Pouze se mi sem zatoulala šála."

„Lžeš," pronesla dívka chladně. Blondýnka nechápala, o čem to mluví. „Lžeš, ztratila ses. Co bys jinak pohledávala u Harua? Tvé srdce se ztratilo, vydalo se špatným směrem, když zatoužilo po mém Haruovi. Dovol mi jej zastavit, než bude pozdě."

Dívka vytáhla zpoza zad nůž a vrhla se proti blondýnce. Ta pouze vykřikla předtím, než se jí nůž zaryl hluboko do srdce.

„Díky bohu, zastavilo se. Nemáš zač," usmála se tahle dívka vlídně, vzala zpět svůj nůž a vesele se vrátila domů.

Když dorazila do svého bytečku, vytáhla šitíčko a dala se do šití nové panenky. Tentokrát měla podobu malého plyšového králíčka s vestičkou.

Pár dní se nedělo nic zvláštního. Snad kromě toho, že Haru po celou dobu nevycházel z domu a tvářil se nějak smutně. Tahle dívka nechápala, copak se mu mohlo přihodit.

Jednoho krásného odpoledne znovu zazvonil u Harua zvonek. Za dveřmi stála parta tří kluků, kteří přinesli Haruovi nějaký dort. Haru se poprvé po dlouhé době zase usmál.

Tahle dívka však ucítila obrovskou křivdu. Co je to za lidi, že si jen tak dovolují vzít Haruův první úsměv po takové době? Tohle nemohla nechat jen tak.

K večeru chlapci odešli ke svým domovům. Procházeli kolem městských uliček, když zaslechli nějaký hluk. Znělo to skoro jako skřípání nehtů o tabuli. Milovali strašidelné historky a tak se rozhodli uličku prozkoumat.

Téměř už to chtěli vzdát a jít pryč, když uslyšeli kroky. Nechápavě se rozhlíželi kolem sebe, až uviděli dívku.

„Ztratili jste se?" zajímala se.

„Kdepak," smáli se chlapci. „Pouze jsme slyšeli nějaký podezřelý zvuk, tak jsme to chtěli prozkoumat."

„Lžete," pronesla dívka chladně. Hoši nechápali, o čem to mluví. „Lžete, ztratili jste se. Co byste jinak pohledávali u Harua? Vaše srdce se ztratila, vydala se špatným směrem, když zatoužila po mém Haruovi. Dovolte mi je zastavit, než bude pozdě."

Dívka vytáhla zpoza zad nůž a vrhla se proti trojici chlapců. Ti pouze vykřikli předtím, než se jim nůž zaryl hluboko do srdcí.

„Díky bohu, zastavila se. Nemáte zač," usmála se tahle dívka vlídně, vzala zpět svůj nůž a vesele se vrátila domů.

Když dorazila do svého bytečku, vytáhla šitíčko a dala se do šití nových panenek. Tentokrát měly podobu tří malých plyšových králíčků s vestičkami.

Uplynulo dalších několik let, kdy tahle dívka jen sledovala chlapce z vedlejšího bytu, který se za celé ty roky vůbec neusmál.

Jednoho večera takhle seděl na křesle ve svém pokoji a vypadal zamyšleně. A jak tak přemýšlel najednou se usmál. Dívka to celé sledovala. Ve chvíli, kdy zahlédla Haruův úsměv, její srdce se divoce rozbušilo. Ulekla se a sáhla po svém noži.

„Ztratila ses?" ptala se rozechvěle sama sebe.

„Kdepak," odpověděla si. „Pouze jsem pozorovala chlapce, kterého mé srdce nade vše miluje."

„Lžeš," pronesla dívka chladně. „Lžeš, ztratila ses. Jak by ses jinak mohla zamilovat do Harua? Tvé srdce se ztratilo, vydalo se špatným směrem, když zatoužilo po mém Haruovi. Dovol mi jej zastavit, než bude pozdě."

Dívka namířila nůž ke své hrudi a zabodla si jej do srdce.

„Díky bohu, zastavilo se. Nemáš zač," usmála se tahle dívka vlídně a z posledních sil se natáhla pro své šitíčko.

Dala se do šití poslední panenky. Tentokrát měla podobu malého plyšového králíčka s vestičkou. Poslední knoflíkové oko však nestihla pořádně přišít, než se zhroutila k zemi. Mrtvá.