Shi ga kimasu aneb Králičí pohádky

Jak se králíček nastěhoval do kapsy

 Už je to nějaký čas, co pracoval v jednom velkoměstě jeden stěhovák. Vystěhovával převážně staré opuštěné byty, jejichž majitelé buď zmizeli nebo zemřeli.

Jednoho podzimního dne zrovna vyklízel byt po jedné mladé slečně, která se rozhodla sama ukončit svůj život. Se svými kolegy odnášeli dolů po dlouhých schodištích veliké bedny plné harampádí. Když odnesl poslední bednu, všiml si, že mu z ní po cestě něco vypadlo. Byl to malý plyšový králíček s vestičkou. Jeho knoflíkové oči hleděly na stěhováka téměř prosebně, přestože jedno nebylo řádně přišito. Stěhovák se nad hračkou slitoval, zvedl ji ze země a dal si ji do kapsy od bundy.

Jakmile dorazil domů, vrhla se na něho jeho manželka. Zjevně byla opilá. Nadávala, jak je neschopný a že vůbec neví, proč si ho vlastně brala a tak dále. Stěhovák to všechno jen nezúčastněně vyslechl a když skončila, odebral se rovnou do postele.

Králíčka posadil na noční stolek a unaveně se zachumlal do peřin. V tu chvíli dorazila do ložnice jeho žena s další kupou nadávek.

„Kdyby ti lidé víc umírali, měl bys víc práce a my víc peněz. Copak každej dneska musí žít dlouhý a spokojený život?" rozčilovala se a rozhazovala u toho rukama, div stěhováka nepraštila do nosu.

Stěhovák se nad jejími slovy zamyslel. Dávalo to smysl. Kdyby lidé umírali častěji, bylo by víc opuštěných bytů, které by mohl vystěhovat, což by znamenalo více peněz a méně manželčina nekonečného nadávání.

Následujícího dne vzal stěhovák s sebou králíčka do práce. Dnes však neměl na starost stěhování žádného bytu. Úkolem dnešního dne bylo nějaký byt k vystěhování připravit.

Vytipoval si jednoho postaršího muže, o němž zjistil, že již delší dobu žije ve svém bytě zcela sám. Zastoupil mu cestu. V ruce svíral motorovou pilu.

„Copak si přejete, pane?" tázal se šokovaný muž.

„Kdyby lidé víc umírali, měl bych víc práce a manželka víc peněz. Copak každej dneska musí žít dlouhý a spokojený život? Je čas k vystěhování," pronesl stěhovák a muže na místě rozsekal.

Den na to dostal za úkol od nadřízeného vystěhovat starcův byt. S králíčkem v kapse u bundy spokojeně vynášel krabice ven na ulici. Tušil, že na něho žena bude pyšná.

Takto chodil do práce každý den. Jeden den byt vyprázdnil, druhý den vystěhoval. Peníze se mu sypaly na ruku a manželka byla doopravdy spokojená. Ani ne tak proto, že nyní měla spoustu peněz, jako spíš proto, že stěhováka celé dny neviděla a měla byt jen sama pro sebe.

Jednoho dne vzal stěhovák s sebou králíčka do práce. Dnes neměl na starost stěhování žádného bytu. Úkolem dnešního dne bylo nějaký byt k vystěhování připravit.

Vytipoval si jednu ženu ve středních letech, o níž věděl, že již delší dobu žije ve svém bytě zcela sama nebo se za ní alespoň nikdo celé dny nevrací. Zastoupil jí cestu, když šla zrovna na nákup. V ruce svíral motorovou pilu.

„Copak si přejete, pane neschopný? Neměl byste být v práci?" tázala se očividně vytočená žena.

„Kdyby lidé víc umírali, měl bych víc práce a manželka víc peněz. Copak každej dneska musí žít dlouhý a spokojený život? Je čas k vystěhování," pronesl stěhovák a ženu na místě rozsekal.

Den na to dostal za úkol od nadřízeného vystěhovat svůj vlastní byt. S králíčkem v kapse u bundy spokojeně vynášel krabice ven na ulici. Tušil, že na něho žena bude pyšná.