Shi ga kimasu aneb Králičí pohádky

Jak králíček vymaloval ateliér

 Žila byla jednou jedna malá dívenka. Bydlela sama se svými prarodiči. Rodiče neměla. Babička tvrdila, že zemřeli při autonehodě, dědeček však prohlašoval, že to je nesmysl, že jeho syn se svou chotí umřeli rukou ďáblovou.

Dívenka neměla své prarodiče zrovna v lásce. Neustále ji poučovali o tom, jak se má chovat a co všechno musí dělat, aby její dušička zůstala čistá. Dívenka to nenáviděla.

Pravidelně docházela do školy. Dívenka neměla ráda svoji školu. Neustále se jí tam posmívali, brali jí svačinky a kapesné. Dívenka je nenáviděla.

Jednoho dne dívenka šla domů ze školy. Nožičky jí mrzly, jelikož kráčela po chodníku zcela bosa. Botičky jí někdo ve škole vzal a schoval.

Najednou se zastavila. Zahlédla klečet u řeky malého chlapce. Vypadal zvláštně. Na sobě měl modrou bundu s kožíškem na kapuci a na hlavě mu vyrůstalo cosi jako králičí uši.

Když přistoupila blíž, viděla, že se pokaždé jen zlehka malíčkem dotkne vodní hladiny, zase prst vytáhne a celý proces opakuje.

„Promiň," oslovila jej. „Copak to děláš?" zajímala se.

Hoch se po dívence ohlédl. Lekla se. Tiše vykřikla. Chtěla poodstoupit, ale zakopla o kámen a spadla do trávy. Dopadla přímo na zadek.

Vyděšeným pohledem na chlapce hleděla. Jedno oko měl jakoby zašité a druhé černé jako noc, se zorničkou barvy sněhu a bělmem rudým jako krev.

„Polekal jsem tě?" tázal se dětským hláskem dívenky, která se strachy nedokázala ani pohnout. „Dovol mi, abych to nějak odčinil. Splním ti každé tvé přání, ale pamatuj, přát si můžeš pouze smrt. Pokaždé, když budeš chtít někoho zabít, řekni jen Shi ga kimasu."

Náhle se chlapec rozplynul v oblaku černého kouře. Dívenka zůstala nechápavě koukat na místo, kde se ještě před malým okamžikem nacházel hoch s králičíma ušima.

Nezbývalo jí než vyrazit domů a pokusit se na celou tu bláznivou příhodu zapomenout ve slastné říši snů.

Následujícího dne si dívenka ve škole prožila opravdové peklo. Hned po příchodu do školy jí sebrali svačinu i kapesné. Jelikož jiné boty neměla a ty ukradené se stále nenašly, chodila po škole bosa. Čistě náhodou se však toho dne všude po chodbách školy povalovaly špendlíky. Nastražené pasti se zabodávaly dívence do chodidel a tvořily krvavé koláče na jejích kdysi bílých ponožkách.

Blížila se hodina výtvarné výchovy a dívenka se vydala do výtvarného ateliéru. Jakmile ale otevřela dveře, na hlavu jí spadla plechovka plná červené barvy. Barva stékala dívence po vlasech, po tváři a vsakovala se do běloučké halenky jako tekoucí řeka krve. Spolužáci se smáli, div se za břicha nepopadali.

Dívenka toho měla tak akorát dost. Zlostně sevřela ruce v pěst, sklopila hlavu a nenávistně vrčela.

„Shi ga kimasu," zašeptala.

„Co si to říkala? Neslyšeli jsme tě?" chichotali se malí záškodníci.

„Shi ga kimasu!!!" vykřikla dívenka.

V tu chvíli se uprostřed třídy objevil vír černého prachu. Když vítr ustal a prach se rozplynul, stál před dívenkou chlapec s králičíma ušima. V ruce svíral naostřenou kosu.

„Tak koho? Koho mám zabít?" ptal se pobaveně.

„Je," ukázala dívenka na své spolužáky. „Všechny je zabij!"

Hoch se pouze ušklíbl. Žáci se nestihli ani rozkoukat. Dívenka pořádně nestačila sledovat, jak se to vlastně událo. Během několika vteřin ateliér přetékal čerstvě prolitou krví. Všichni, které tolik nenáviděla, leželi na zemi v kalužích krve. Po jejím boku stál chlapec s králičíma ušima. Na tváři měl široký úsměv. Z jeho kosy odkapávala krev.

Toho dne dorazila dívenka domů o něco dříve. Jen, co otevřela dveře, babička na ni místo pozdravu spustila svá kázání.

„Od čeho jsi celá červená?" zlobila se.

Dívenka pokrčila rameny. „Kdo ví? Možná jsem někoho zabila," zasmála se.

„Takové rouhání. Co to říkáš za ošklivé věci, drahá? Odnes oblečení do pračky a utíkej se umýt, okamžitě," mračila se babička.

„To nemá cenu, ženo," promluvil dědeček, který právě věšel do předsíně. „To dítě je posedlé ďáblem. Ďáblem pravím!"

„Dědečku, ještě ty začínej," napomenula ho babička.

Dívence docházela trpělivost. „Přestaň mě neustále poučovat, babi! A ty dědo, jdi s tím svým ďáblem taky k čertu!"

To bylo na babičku tak akorát příliš. „Jak to s námi mluvíš, mladá dámo? Utíkej do svého pokoje!"

Dívenka se naštvaně zašklebila. „Shi ga kimasu," pronesla nenávistně.

V tu chvíli se uprostřed místnosti objevil vír černého prachu. Když vítr ustal a prach se rozplynul, stál před dívenkou chlapec s králičíma ušima. V ruce svíral naostřenou kosu.

„Tak koho? Koho mám zabít?" ptal se pobaveně.

„Je," ukázala dívenka na své prarodiče. „Oba je zabij!"

Hoch se pouze ušklíbl. Babička s dědečkem se nestihli ani rozkoukat. Dívenka pořádně nestačila sledovat, jak se to vlastně událo. Během několika vteřin předsíň přetékala čerstvě prolitou krví. Všichni, které tolik nenáviděla, leželi na zemi v kalužích krve. Po jejím boku stál chlapec s králičíma ušima. Na tváři měl široký úsměv. Z jeho kosy odkapávala krev.

S pomocí chlapce s králičíma ušima dosáhla dívenka vysokého vzdělání a stala se úspěšnou podnikatelkou, pro níž neexistovala konkurence. A když už se přece jen nějaký ten konkurent ta trhu objevil, stačilo pouze vyslovit shi ga kimasu a dívenka znovu vládla světu.

A tak se stalo, že z dívenky vyrostla žena a ta žena se jednoho dne hluboce zamilovala. Muž, který probudil v jejím srdci vášeň neoplýval bohatstvím, zato krásou nevýslovnou až téměř nelidskou.

Brzy po tomto milostném vzplanutí se konala velkolepá svatba. Žena žila se svým mužem v přepychu, avšak kvůli práci jej neměla na očích tak často, jak by bývala chtěla.

Jednoho večera se vrátila z práce dřív. Jaké bylo její překvapení, když v předsíni našla lodičky, které rozhodně nepatřily jí. Ve spěchu doběhla až do ložnice. Nalezla tam svého muže ležet v posteli s cizí ženou.

Její srdce, které doteď tlouklo jenom pro něj, se rozpadlo v prach a ženu bez srdce ovládla zloba.

„Shi ga kimasu..." vyřkla téměř neslyšně.

V tu chvíli se uprostřed pokoje objevil vír černého prachu. Když vítr ustal a prach se rozplynul, stál před ženou chlapec s králičíma ušima. V ruce svíral naostřenou kosu.

„Tak koho? Koho mám zabít?" ptal se pobaveně.

„Jeho," ukázala žena na své muže. „Okamžitě ho zabij!"

Hoch se pouze ušklíbl. Muž se nestihl ani rozkoukat. Žena pořádně nestačila sledovat, jak se to vlastně událo. Během několika vteřin ložnice přetékala čerstvě prolitou krví. Ten, kterého tolik milovala, ležel na zemi v kaluži krve. Po jejím boku stál chlapec s králičíma ušima. Na tváři měl široký úsměv. Z jeho kosy odkapávala krev a žena plakala. Plakala tak hořce, že se z vlastního žalu rozstonala a v moři vlastních slz po několika měsících sama zahynula.