Slow Hands

~4~

 „Tati? Ahoj... Máš na mě chvilku?" Dveře se ani pořádně neotevřely a do kanclu vstoupila žába... Pobaveně si ji prohlížím, je vzteklá. Tatík si odskočil a ona soptí a já? Pokládám hrnek s kávou a pobaveně na ni mrknu.
Hned po snídani, na kterou mě mamka vyhnala z postele, krátce po osmé, si mě bral Anthony do práce. Už mě seznámil s pár lidmi, ukázal mi kancl, kde jsem se smál kosmetické taštičce, kterou já určitě nevyužiju.
Vzal mě na poradu, byli jsme na obědě... Fajn den, jen jsem měl pocit, že za těch pár hodin, do mě nalil moc informací.
Ashlynn zmizela do školy chvíli po tom, co jsme se potkali dole. Máma s naštvanou tváři spílala ráno Anthonymu, že chuděra vyběhla oblečená/neoblečená, nachystaná/nenachystaná... Nicméně teď jí to slušelo.

Obtáhnuté, černé džíny, tílko, přes loket měla přehozenou bundičku. Stejně tak větší kabelku, se kterou mě snad chtěla praštit.
Perfektně nalíčená... Že by i ona zvládala líčení se za jízdy busem?

„Odskočil si..." Vytáhnu si na nohy a líně se protáhnu. „Co tu děláš?!" „Vážně, měla by sis s tátou promluvit. Třeba na mě pak aspoň nebudeš ječet." „Neječím!" „Ne?" Zaskřípe zuby...

„Myslel jsem, že jen přehání. Jako typickej tatík, co má dcerku... Ale ne. Jsi vážně krásná, o to víc mě štve, že jsme se nenudili spolu." „Jsi namistrovaný frajírek." „Nedala by sis říct?" „Ani ve snu!" Sázím na svůj šarm i drzost. Držím ji za boky a přitisknu na sebe. Zapře se mi dlaněmi o hruď a neujde mi, jak slabě pootevřela rty. Chceš zakňourat?
„Ale-ale... Co tu vyvadíte?" Dveře se otevřou bez zaklepání, já s další dávkou drzosti, tu malou držím. Vztekle do mě bouchne.
„Nic. Jen přátelské pošťuchování." „Niallere, pozor na ruce." Chci střelit něco vtipného, ale plácne mi dlaň na pusu. „Neměj péči, tati. By po rukou dostal. Můžeme si promluvit?" Tak proč to neuděláš, co? Věnuju jí drzý, všeříkající pohled a milostivě ji pustím.

„Nečekal jsem, že přijdeš..." „Takže?" „Takže když tu jsi, tak si promluvíme." „Super. Nialle, odešel bys?" „Zůstane tady... To, jak jsem se poznal s jeho mámou, vyřešíme večer. Teď ti chci říct něco jiného." „A to je?"
 Nelíbí se jí to. Mračí se a já si začínám připadat jako zrádce. A přitom jsem v tom vlastně nevinně. Hodím po Anthonym pohledem. Nechce i toto, s ní vyřešit až doma? Určitě neodmítne možnost mít svůj osobní život, bez ohlížení se na firmu, ale strávila tu tolik času...
„Můžeš se věnovat už jen škole... Niall potřebuje praxi, zaměstnám ho tu. Převezme tvou práci. Říkal jsem ti, že už mi možná pomáhat nebudeš... Bude to tak lepší. Niall to bude mít v rámci školy, ty se budeš moct věnovat jen škole a kamarádům. Okradl jsem tě o rok... Sice jsem byl rád, že vím o každém tvém kroku a nemusel se sobotní noci bát, že ti někdo někde ublíží, ale..." Lapne po dechu a vztekle na mě pohlédne. Zavrtím hlavou, já za to fakt nemůžu.

Ty svůdně krojené rty, vztekle našpulí. Propíchne mě znovu pohledem, stejně jako jeho.

„Okey... Jak myslíš, tati. Ale zapomeň na to, že až tady Niallovi něco nepůjde, že mu pomůžu." „Neměj péči, zvládnu to." Ironicky se ušklíbnu. „Je šikovnej-" „Jojo, hlavně má ptáka... Synáček!" Zavrčí vztekle, hryžu se do tváří, dusím smích. Stojí mě to hodně sil... Anthony vypadá, že neví co říct a za žábou prásknou dveře.

„No... To šlo dobře, ne?" „Nialle..." Zaúpěl a posadil se do křesla. „Ona to pochopí, uvidíš... Sama zjistí, že je to tak lepší a já budu doufat, že mi všechno půjde." Usmál se a kývl.
„Tak pokračujeme, frajere. Promluvím si s ní doma, snad to bude dobré."

Bylo i nebylo... Přišli jsme na večeři, byl jsem unavený a vzteklý, ale krotil jsem se. Domem vonělo jídlo, to mě uklidnilo a s šokem jsem se díval přes rameno Anthonymu, jak máma sedí u stolu s Ash a něčemu se smějí.
Najíme se, Ash vypadne nahoru dřív, než na ni Anthony může promluvit a mě máma úkoluje. S naštvaným výrazem, skládám nádobí do myčky a poslouchám.

„Chtěla jít za matkou." „Cože?!" „Rozmluvila jsem jí to... Asi si budeme rozumět. Ale ona se cítí ukřivděná, musíš to pochopit. Neřekl jsi jí o mně, ani Niallovi, zamlčel jsi Paříž a pak ji doslova vyšoupneš z firmy. Ona o chápe, znovu bude mít jen školu, kamarády... Bude jí to vyhovovat víc, než se mořit s prací do firmy, ale teď je uražená. Chápeš to?" „Chápu... Promluvím si s ní, hned. Zlato, opravdu si rozumíte?" „Snědly jsme spolu koláč, vypily kávu a povídaly si. Je moc milá a hodná, přenese se přes to. Dej tomu pár dní a zvykne si, že tady teď bydlíme a třeba, sama ve mně uvidí něco jako mámu. Jinak si ale opravdu rozumíme." Anthony nadšeně kývá, mizí nahoru, já vzápětí taky.
Sprcha, postel... Nuda.

„Máš na mě chvilku?" Zazíraly na mě dvě vyděšené oči. „Jako proč? Co chceš? A nezvu tě dál, vycouvej." Zašklebí se z postele a já se potupně znovu vrátím mezi rám dveří.

„S mamkou si prej rozumíš..." „Je fajn." „Jo... A se mnou budeš na nože?" „Kvůli tobě, mě táta vyhodil. Je hezký, že mám zase volnost, jsem za to ráda. Ale jsem naštvaná, co čekáš?" „Upřímně?" „Měl bys být upřímný, jestli si i my máme rozumět." Drze se zašklebím a uvolněně se opřu o futro.
„Že když se hezky usměju, tak mi odpustíš?" Vyprskla smíchy, vyhrabala se z peřiny a zamířila za mnou.
„Sorry, ale kvůli úsměvu, na tebe milá nebudu." „A za pusu?" Vytřeští oči, zlomí se v pase a když se narovná utírá si slzy.
Dlaní se mi zapře o hruď a vystrčí mě na chodbě. „Nebuď naivní." Mrkne a přejede mi prstem po paži. „Kvůli úsměvu a modrým očím, si nesednu na zadek." „Abys po něm nedostala." Ušklíbla se, vklouzla zpět do pokoje a chytila dveře.
„Ale, nepovídej. Chtěl bys mě plácnout, jo?" Dveře bouchly, zpoza nich se nesl hysterický smích...