Slow Hands

~8~

„Víš, že jsem hodně benevolentní?" „Jako v čem?" Bez zaklepání jí vlezu do pokoje a ona ke mně líne pohledne. Koťátko, ospalý...
„Nedostal jsem ani pusu na tvář... To jsem měl mlčet jen za možnost držení tě za zadek?" „Tak si pojď."
Vytáhla se dosedu a přitiskla mi rty na tvář. Znovu na pár sekund, mám chuť ji políbit. Rodiče pryč... Proč by se to nemohlo zvrhnout. Potřeboval bych odreagovat a večerní párty, mi v tom moc nepomůže. Spíš dostanu chuť na chlast a zítřek proležím s kocovinou.
„A teď na pusu?" „Zapomeň." „Tseh..." „Běž... Svou odměnu jsi dostal." „Ale prosím tě... Taková malá pusa. Co mi dát větší?" „Niallere!" Zašklebím se a na drzo jí zaklapnu notebook. Praští mi do ramene a zatváří se jako vrah.
„Vypadni!" „Stejně mi ji dáš." „To určitě." Zasměje se, když už jsem u dveří. Za nimi mě hrátky a dobrá nálada opouští. Vracím se do pokoje k práci i k učení...

„Neobjednáme si pizzu?"
Zvedl jsem oči od nové smlouvy a nechápavě zamrkal. I ona mrkla a pousmála se. „Objednáš ji? Prachy jsou tam." Rukou naznačím směr, kde leží peněženka a znovu se zahledím do papírů.

„Nechceš si dát pauzu? Vím, jak to ničilo mě... Ze začátku jsem to ignorovala a stále do toho čučela, ale když nevypneš, nemá to efekt." „Měl bych... Je toho fakt moc... No, semestr doklepu a snad budu mít školu za sebou. Pak už to bude jen práce." „Zůstaneš ve firmě, nebo si uděláš svou?" „Zůstanu... Aspoň zatím. Tony o mě přijít nechce..." „Jsi dobrej." „Už nejsi naštvaná?" „Vypadám tak?" „Bavíme se podstatně víc, tvoje kreditka dostává zabrat a každý víkend kalíš... Jsi spokojená." „Chceš tu pizzu?" „Ty ne?" „Udělala bych palačinky..." „Ráno ti nestačily?" „Mám chuť na palačinky s tvarohem, čokoládou a jahody k tomu. Ty ne?" „To zní luxusně. Jen pozor na kuchyni." „Haha!"

Uteklo asi deset minut. Potřebuju vážně pauzu. Papíry nechávám ladem, opláchnu si zničený obličej a šlapu dolů.
Šaškuje u linky, vrtí se do rytmu písničky...

„Tý jo... Čekal jsem, že tu bude bordel a ty zjevně kuchyni kraluješ." Uchechtla se, věnovala mi letmý pohled a znovu se zadívá do mísy, kam rozklepává vajíčko.
„Chceš nějak pomoct?" „Nemusíš..." „Máš strach, že bych ujídal?" „Tak nějak." „Nemám ani nakrájet jahody?" V hlavě se mi pomaličku rodí plán... Co si dát menší bitvu, kdo z koho?
„A kolik bych ji zbylo, co?" „Jsi urýpaná." „A ty jsi kyseli-" Zaječela a šokovaně se dívala na otevřenou, nakloněnou láhev mléka.

„Ale, hrdinství nás opouští co?" „To-to neuděláš!" „A když ano?" Naklonil jsem láhev víc a pobaveně se usmál. „Co uděláš?" Jsem tak zabraný láhví, abych kontroloval že nevytéká, přece jen je to silný kalibr tak na začátek, že si nevšímám, co dělá rukou za zády.
„Vrátím ti to!" „Jak?" „Nebo-nebo možná začnu já." Nechápu, pohlédnu k ní a zaprskám. Hystericky se směje, moje ruka povolí a ji svlaží mléko. Pobaveně na ni zírám, otírám si z obličeje mouku, vzápětí mi po tvářích stéká vajíčko. Ve vlasech mám skořápky, ona se znovu chechtá...

Kuchyně je jako po výbuchu. Mléko, mouka, vajíčka... Rozsypali jsme nádobu s cukrem i solí. Já si málem zlomil nohu, když mi to podjelo a my dva... Jako strašáci.

„D-dost! Pro-prosím!" Lapá po dechu udýchaně, směje se, oči jí září a kolem krku mám znovu její ruce. „Stačilo, prosím." „Vypadám hůř jak ty." „Začal sis." „Já bych to ale neudělal... Začal bych asi taky jinak moukou." Ušklíbla se a skousla si ret.
„Osprchujeme se, uklidíme, uděláme nové těsto a mrknem na film?" „Spolu?" „Film? Ano." „Sprcha..." Narazil jsem ji na linku, chytil pod koleny a vysadil.

„Nialle..." „Nechceš?" Zavrtí hlavou a sklopí ji. Konečky nehtů mě hladí po pažích a když hlavu narovná, drze se usměje.
„Chci ochranku, večer... Ale... Po pár panácích třeba ztratím zábrany a nebudu chtít chránit dál... Budu chtít někam vypadnout. S tebou." Špitla mi do úst a já ji pustil. Z velké části za to mohlo i její odstrčení. Slušně to klouzalo...

Sprcha, úklid... Za hodinu pak jíme. Sedíme v obyváku, sledujeme film a já z něj nic nemám. Myslím jen na to, co mi řekla.

„Nialle?" „Ano?" „Už nemůžu..." Podává mi svůj talíř, dojím její porci a znovu se zahledím s předstíraným zájmem na obrazovku.

„Nebaví tě to?" Přisune se, vzápětí mi sedne na klín a skloní se. „Proč mě provokuješ?" „Protože chci... Ráda to dělám, ráda zlobím." Zašeptá mi u úst, vzápětí zachrčím. Skousla mi ucho a slastně vzdychla.
„Jsem zlobivá..." „Jsi." Vydechnu přiškrceně. Zvedla hlavu a usmála se. Odhrnuji ji vlasy z tváře, přivře víčka a smyslně si skousne ret.
„Jen planý naděje..." „Ne." „Ne?" „To plácnutí... Nenechám se jen tak... Většinou kluky fackuju. Soukromej majetek a dovolím to jen tomu, od koho to chci. Stejně tak, aby mě za zadek držel." Okey, zkouška. Facka nepřichází, jen se usměje a prohrábne mi vlasy.
„V klubu jich bylo několik a všichni dostali facku..." „A mně to dovolíš proč?" „Byla jsem naštvaná, šíleně... Nová „máma" i „brácha"... Kluk, kvůli kterému jsem skončila na místě, kde jsem se rok dřela... Nenáviděla jsem tě, ale postupně... Přece si nemyslíš, že bych si s tebou začala něco po týdnu. Ostatně, co na to naši, hm? Líbilo by se jim, vidět nás, jak ti sedím na klíně?" „Mně se to líbí."