Extáze ✔

XI

"Mami, vzala bys mne k doktoru?"

Oba položili příbor a vyměnili si podezřívavé pohledy. Otčím založil ruce na prsou a povytáhl obočí.

"Máš pocit, že jsi nemocný?" zeptala se mě mile.

Ne tak, tedy ano. Tedy ne- ksakru!

"Mně se zdá v pořádku, viď, Eliáši?" odpověděl za mne.

Zdám se- ne, ty to nechápeš.

"Vlastně-"

"Nic ti není. Nachlazený nejsi, tvé výsledky ve škole jsou nadprůměrné a co vím tak tě poslední měsíc nic nebolelo. Prosím, neruš svými výmysly rodinnou večeři a dojez to."

Znáte ten pocit, když vás něco raní tak moc, že cítíte fyzickou bolest v hrudi a přísaháte Bohu, že se na místě vašeho srdce nachází obrovská díra?

Zadíval jsem se na něj s prázdným výrazem. Několikrát jsem zamrkal, abych zadržel slzy a poté těžce přes hořící krk polknul. Mít jistotu, že mě už nikdy nenajdou, ihned bych se sebral a utekl odsud pryč. A běžel bych daleko. Někam hodně daleko. Dokud by mě nohy nesly. Někam, kde nikdo nežije a kde dávají lišky dobrou noc.

"Máš pravdu, nic mi není."

Matka nevěřícně naklonila hlavu, ale rozhodla se nezasahovat.

Přestaň si vymýšlet problémy, každý nějaké má, nejsi nic speciálního.

Vynadal jsem sám sobě v duchu a poloprázdný talíř odnesl.

Vyšel jsem zpět do svého pokoje a každý schod jakoby byl sestaven z tisíce jehel. Prostým ťuknutím jsem zavřel dveře a položil se na postel.

S tváří vzhůru ke stropu jsem zavřel oči a prosil mysl, aby šla spát.