Extáze ✔

XX

Flaška rumu, která včera stála zavřená na kuchyňské lince byla nyní kompletně vypitá.

"Kdybys s námi někdy komunikoval, trávil s námi čas..." procedil mezi zuby.

"Oba jsme se těšili, až odejdeš na univerzitu a bude od tebe pokoj. Žádní další doktoři, žádné peníze navíc."

Každé slovo bylo jako dýka zarývající se hlouběji do mé prázdné hrudi.

Nebylo to poprvé, co se otčím opil a navážel se do mě. Tentokrát to však bylo jiné.

Tentokrát mluvil pravdu.

"Je to všechno jen tvá chyba." Zazněla jeho poslední věta, než se nasupeně obrátil k oknu.

Prázdno.

V kuchyni zavládlo mrtvolné ticho.

Cítím jen prázdno.

"Máš pravdu."

*

Celé ty roky jsem pouhou zátěží, samé zdravotní problémy - jak fyzické tak psychické. Celé ty roky na mě oba dva křičí kvůli mé neschopnosti se postarat o sebe a své blízké.

Nejsem člověkem.

Jsem problémem.

A nechci jím už být.

Nechci lidem přidělávat starosti svým chronickým smutkem, svou negativní energií a tichem, které mne doprovází, jelikož z veselého dítěte, které vždy rádo všechny rozesmívalo se stal sociálně autistický moron, který už se nedokáže sám ani nadechnout, když mu to někdo nepřipomene.

Nechci být zátěž, nechci být podivín krčící se v koutě třídy, jelikož má pocit, že všechny jeho vztahy jsou falešné a že ho ve skutečnosti celý svět nenávidí.

Nechci mělce dýchat ve tři hodiny ráno a strachy objímat svá kolena s myšlenkou, že je to můj konec.

Nechci být Eliáš.

Tím jsem přestal být již dávno.