Stál nade mnou a smutně se usmíval. Nevím proč, ale při padala jsem si divně. Dosti jsem přemýšlela jestli má vůbec smysl sem jezdit, když mě tady nikdo nechce. Pak mi došlo, že mě tady nechce jenom Honza, a že Josef si mě váží.
O týden později jsem do Lhotky přijela a bála jsem se jak se na mne bude Honza tvářit, že tu ještě pořád jsem. Na tento víkend tam měli přijet i děti. Jak si u koní umíte představit, čekala jsem, že přijedou jenom holky. Ale tentokrát přijel i jeden kluk. Jmenoval se Pavel. Pavlovy bylo o rok víc než mně. Ze začátku jsme si z něho dělali s holkami srandu, ale pak mi začalo být líto a tak jsem se ho začala zastávat.
Pavel jsem začal jezdit častěji a já mám podezření, že se mu trochu líbím. Pokaždé jsem byla ráda, že má přijet.
Asi po půl roce naši známosti jsme se rozhodli uspořádat matematické závody, které jsme dělali každý víkend co tu byl. Já a Pavel jsme proti sobě závodili, kdo z nás vypočítá příklad rychleji a správně. Nikdo nemohl pochopit, jak můžu mít příklad vypočítaný do minuty v tu chvíli kdy Pavel přišel na postup výpočtu. Pavel to vzdal. Naznal, že nemá cenu proti mě závodit, když mi stačí se na ten příklad jenom podívat a vím jak na to.
ČTEŠ
Život podle mne
NouvellesAhoj jmenuji Lusi. Od malička jsem neměla ráda současný svět. Už od školky jsem neměla žádné kamarády. A popravdě jsem byla i rád. Děti moderní doby jsou pěkně rozmazlení a to nemám ráda. Nikdy jsem nenašla člověka mé krevní skupiny.
