V klícce

1.

Jen varování na začátek. 😅 Příběh prvních pár kapitol vypadá jako ze středověku, ale je postavený úplně mimo realitu, takže nejdřív tu bude sem tam nějaká nesedící věc jako kraťáky, kšiltka, lampa, ale po pár kapitolách už to půjde úplně mimo.

Ráno jsem vstala unavená. Večer jsem nemohla usnout, jelikož mě tížily myšlenky na děj dnešního rána. Těžce jsem se zvedla, oblékla a šla na snídani. Výjimečně jsme měli koblihy. Všichni jsme věděli, co se bude dít, ale nikdo o tom nemluvil. Dlouho jsme se kvůli tomu hádali a chtěli jsme si říct nejisté sbohem v dobrém. Hned po snídani jsem naposled zamávala rodičům a prarodičům, vzala si tašku s věcmi a zabouchla za sebou dveře. S hlubokým nádechem jsem vyrazila k velkému opuštěnému domu za vesnicí, kde už čekaly jiné dívky mého věku a také mé kamarádky. Pozdravila jsem se s nimi a přesně v 9 jsme vešly dovnitř. Tohle je začátek, lidově řečeno, sklizně. Dívky daného věku jsou v každé vesnici přinuceny přesunout se do prázdného domu a tam musí zůstat, dokud se některá nerozhodne, že zůstane a poté bude muset jít k některému ze šlechticů. Podle tradice by se měla stát jeho ženou, ale jen málokomu to takhle vyšlo a pak se z nich stávaly služky, v lepším případě. Jelikož jsme tu všechny kamarádky, rozhodly jsme se losovat. Nenávidíme šlechtice a tak je tohle asi nejlepší způsob. Do sáčku jsme daly bílé fazole a jednu červenou. Pak jsme se seřadily a já byla hned druhá v řadě. Nervozitou se mi sevřel žaludek. Pomalu jsem sáhla do sáčku a nahmatala nějakou fazoli. Pomalu jsem vytahovala ruku a jakmile jsem ji spatřila, jakoby mi tělem projel blesk. Sklopila jsem hlavu a zvedla ruku s fazolí. ,,Mám červenou.'' Řekla jsem zklamaně. Kamarádky mě začaly objímat a litovat. ,,V pohodě. Však já tomu zmetkovy ukážu. A budu psát dopisy.'' Podporovaly mě a já věděla, že budu muset být hodně silná, abych to tam vydržela a dala šlechticům zabrat. ,,Tak jo holky, běžte a držte mi palce.'' U dveří mi ještě všechny zamávaly a já se pokusila o úsměv. Nechtěla jsem, aby se cítily provinile. ,,Sbohem.'' Když se zabouchly dveře, cítila jsem se opuštěně jako snad nikdy. Brzy by měli přijet nějací sluhové a odvést mě. Chtěla jsem se do té doby uklidnit. Přijeli dřív než jsem myslela, ale nebyli to sluhové, nýbrž stráže. Překvapilo mě to. ,,Půjdete s námi.'' Vypadalo to, jakoby mě chtěli zatknout. ,,Komu sloužíte?'' ,,Princi Danovi.'' To ne, za princem já nemůžu, nechci. ,,Tak to běžte jinam. Někam do města, ne na vesnici.'' ,,Princ si to tak přeje.'' ,,Tak ať si vybere jinou vesnici.'' ,,To už nejde. Pojďte s námi!'' ,,Ani náhodou.'' Vyšli proti mě a já začala utíkat po domě, ale daleko jsem neutekla. Když mě chytli, trhala jsem sebou a snažila se vyprostit. Nemělo to moc účinky, jen to, že mi zmáčkli zápěstí až to bolelo. Tak jsem jednoho kousla a ikdyž mě pustil, druhej furt držel. Hodili mě do kočáru a zamčeli. Asi podobnou reakci předpokládali. Hrad, nebo palác nebyl moc daleko od naší vesničky. Jen dvě hodiny chůze a na koni je to chvilka.

Doufám, že se vám to líbilo a omlouvám se za chyby.