V klícce

6.

Ráno mě opět vzbudilo slunce. Protáhla jsem se, došourala do koupelny a ohodila se studenou vodou. Převlékla jsem se a v tom někdo zaklepal. Otevřela jsem a tam se na mě usmívala Rima držící tácek s jídlem. ,,Ahoj.'' ,,Dobré ráno. Nesu snídani.'' ,,Tak pojď dál.'' Vklouzla dovnitř a položila tácek s jídlem na stůl. ,,A ty už jsi snídala?'' ,,Ano.'' ,,A co jsi měla?'' ,,Chleba s máslem.'' ,,Jeden? Tak to si pojď dát se mnou. Beztak to sama všechno nesním.'' ,,Ale ... '' ,,Hladová nemůžeš svou práci dělat pořádně.'' Ostýchavě si sedla vedle mě a počkala, až se do toho pustím já. Schválně jsem si dala lžíci s kaší k puse a koukla jsem se, jak už je i ona nachystaná to sníst, ale já v poslední chvilce ucukla a ona to snědla. Zaraženě se na mě koukala a já se trochu rozesmála. ,,Nemusíš na mě čekat a nemusíš být tak formální.'' Pustila jsem se do jídla a ona se usmála a taky začala jíst. ,,Děkuji. Popravdě na mě žádný z hostů ještě nebyl tak milý.'' ,,A jak dlouho tu vlastně jsi?'' ,,Už od malička. Má matka zde také slouží.'' ,,A byla jsi někdy mimo palác?'' ,,Ne.'' ,,A můžeš mimo palác? Ven? Do lesa?'' ,,Ano, ale vždycky mám práci.'' ,,Tak to se musí napravit.'' Vstala jsem a rozhodně a s radostí jsem jí ''rozkázala'' : ,,Dneska spolu budeme celý den v lese.'' Překvapeně na mě zamrkala. ,,Ale já Vám musím připravit oběd.'' ,,Zaprvé: můžeš mi tykat a zadruhé: vrátíme se na večeři a v lese můžem sem, tam něco uzobnout. Co ty na to?'' Zamyslela se a pak kývla. ,,Paráda.'' Vzala jsem si kšiltku, chytla ji za ruku a vytáhla z pokoje. Ten jsem zamkla a klíč pověsila na přezku, kterou jsem vždy měla přicvaklou, kde byla potřeba. Dnes mi i s klíčem cinkala na poutku kraťáků. ,,Tak kudy ven?'' Zeptala jsem se, ona ukázala směr a vyrazily jsme. Teprve po cestě mi došlo, že nesmím ven za hradby. Kvůli útěkům. Ale nezastavila jsem se a když jsme došly k bráně, navrhla jsem strážím, že jim tu nechám zálohu, aby měli jistotu, že se vrátím. Kývli a já si sundala naušnice. ,,Jsou po mámě, takže se opovažte s nima hrát. Jasné?'' Řekla jsem přísně. Neměla bych si na ně moc dovolovat a také jsem jim byla vděčná, aspoň za den svobody. ,,Ale jinak děkuju.'' S úsměvem kývli. To bylo poprvé, co jsem viděla nějaké stráže se usmát, tak jsme se tam tak všichni usmívali až jsem zas chytla Rimu za ruku a vběhla s ní do lesa. Vypadala, že věci, jako veverky, jehličí pod nohama a spoustu dalších vidí a cítí poprvé. Celý den jsem jí ukazovala třeba jak voní smůla, jak vypadá neřízený potok a dokonce jsme zahlédly nějakou rybu, nebo jsme si to aspoň myslely. Připadala mi úplně jako dítě, které teprve poznává svět. A když to dítě dostalo hlad, utrhly jsme si jabka a nějaké borůvky. Sice toho nebylo moc, ale stačilo nám to a navíc jsme se u toho úžasně bavily. Neustále jsme objevovaly nové způsoby, jak se zabavit. K večeru už jsme byly utahané a raději se vrátily. Po cestě jsem si samozřejmě vyzvedla naušnice, poděkovala a všimla jsem si, jak se Rima culí a červená při pohledu na jednoho ze strážných. Když jsme popošly dál, začala jsem vyzvídat. ,,Takže jak se jmenuje ten strážný?'' ,,Yeovil.'' Tak zvláštní jméno jsem dlouho neslyšela. ,,A líbí se ti, že?'' Koukla na mě vytřeštěnýma očima a s úplně rudou tváří. ,,Nekoukej se tak na mě. Viděla jsem, jak se na něj koukáš.'' Sklonila hlavu a dál rudla. ,,Možná se mi trochu líbí.'' Špitla. Musela jsem se usmívat, byla tak miloučká. ,,Víš co? Je tu knihovna?'' ,,Ano.'' ,,Hele, holky mi říkaly, že s princi jedou mimo hrad, Kayko s Yuunem zkontrolovat nějakou základnu a Naru s Mizukym jedou dokonce do jiné země, takže ty mi ukážeš knihovnu a klidně si za ním můžeš jít.'' ,,Opravdu?'' ,,Ano. Já budu mít klid a ty se budeš moct zabavit a odpočinout si.'' Koutky se jí pomalu roztáhly do úžasného úsměvu a pak po mě skočila. Objala mě a zmáčkla. ,,Mockrát děkuju, děkuju, děkuju.'' Usmála jsem se, vysvobodila ruce a taky jsem ji objala. Byla skoro o hlavu nižší a tak když mě objala, její hlava zapadla pod mou bradu. Vypadalo to, jako bych si ji o ni opírala. ,,Dobrý. Volno si určitě zasloužíš, ne?'' Pustila mě a stále s úsměvem kývla. Došli jsme do pokoje a když mi donesla večeři, opět jsme se spolu najedly a pak jsem ji poslala pryč. Nechtěla jsem, aby kolem mě furt někdo pobíhal a to, že mi má sloužit se mi vůbec nelíbí. Ona nikdy neměla na výběr. Od malička musela dělat vše, co jí přikázali. Proto byla z nově nabyté svobody tak nadšená. To je pro mě naprosto nemyslitelné, protože na vesnici se sice musíme řídit zákony, ale jinak máme naprostou svobodu. Můžeme jít ven kdy chceme, jíst kdy chceme a mluvit kdy chceme. Tady v paláci se sice nemusí starat, jestli budou mít všeho dost a dávat pozor na počasí, kvůli úrodě, nebo na zvířata, kvůli vlkům a nemocem, ale nikdy nebudou mít naši s obodu. Oni vše dostanou, ale musí pracovat od rána do večera a poslouchat rozkazy. To nám do práce nikdo nekecá. Jenom otravní vesničtí chytráci, co všechno umí, všechno ví. Pár takových tam máme, ale každý před nimi zabouchne dveře.