V klícce

5.

Probrala jsem se až kvůli hluku na chodbě. Vykoukla jsem a uviděla skupinku služek. Vypadaly, že řeší něco opravdu vážného. Přejel mi mráz po zádech. Snad to není kvůli princi. Jsem tu teprve chvilku a už mám problém. Tak počkat, ale to přece chci. Jedna z nich vyšla mým směrem. Stáhl se mi žaludek nervozitou. ,,Doháje!'' Šeptla jsem a skočila dovnitř. Během pár sekund zaklepala a já jí otevřela. ,,Ano?'' ,,Prosím pojďte za mnou.'' ,,Co se děje?'' ,,Prosím pojďte.'' Vypadala spíš vyděšeně. Znervózněla jsem ještě víc a šla jsem za ní. Celkem pospíchala a klopírala, kvůli dlouhé sukni. Nejspíš si je šily samy, protože měla křivé švy a všude jí trčely nitě. Byla dost mladá, možná mladší než já a tak byla asi nezkušená. Nepředpokládám, že mají čas se něco učit. Šla jsem za ní a z krásných a zdobených chodeb se najednou staly chodby určené spíš vojákům. Byly postavené tak, aby jimi mohly v případě potřeby rychle proběhnout a místy byly připevněné zbraně. Chytla jsem ji za rukáv a mírně zatáhla. ,,Tak počkej! Co se teda děje? Děsíš mě.'' ,,Oh. Omlouvám se. Dnes večer hrají novou strašidelnou hru.'' ,,Proto se tváříš tak vážně?'' ,,Ano. Hry našeho ''mistra'' jsou opravdu děsivé, pokud chce. Minule jsem nespala celý týden.'' ,,A proč jdeme vojenskými chodbami?'' ,,Protože divadelní sál byl přistavěn až nedávno a palác byl postaven za dob války, takže je obytná část uprostřed a okolo jsou vojenské prostory. Během let se to sice upravilo, ale základ zůstal stejný, takže neměli jinou možnost, než ho přistavět bokem.'' ,,Páni, hrozně jsi mě vyděsila.'' Zhluboka jsem se nadechla, vydechla a uvolnila se. Prošly jsme spletením vojenských chodeb a ty se opět změnily v kratičkou zdobenou chodbu na jejímž konci byly velké zlaté dveře. Tentokrát byl přechod mezi druhy chodeb náhlý oproti předchozímu. Ikdyž se to očividně snažili zamaskovat, bilo to do očí. A když se dveře rozevyřely, zůstala jsem v němém úžasu. Celá místnost byla do půlkruhu kolem jeviště, které bylo lemované zlatými ozdobami a zakryté obrovskou vínovou oponou. Vše to pak bylo osvětleno lustrem, jehož oranžové světlo se tříštilo o krystaly. Tyto paprsky pak narážely do všeho lesklého a i bez oken byla místnost úžasně osvětlená. Ona mě dovedla k sedadlu. S Kayko a Naru jsme byly spolu v jednom výklenku a hned v protějším byli princové s princeznou. Dosud jsem je takhle pohromadě i s princeznou neviděla. Ona byla ztělesněním krásy. Roztomilá tvářička, dlouhé bloňďaté vlasy a zářivě zelené oči. Uzoučký pas a k tomu přiměřená prsa a boky. Dokonalý tvar přesýpacích hodin. K tomu tenké jemné prstíky a pleť, kterou by jí leckterá záviděla. V tom se v sále setmělo a celá místnost utichla. Opona se roztáhla a odhalila obrovské jeviště se spoustou nádherných kulis. Hra začala a dívka, co mě doprovázela měla pravdu. Už od začátku jsem byla napjatá a srdce mi bilo jako o závod. Teprve po nějaké době mi došlo, že mi Naru pevně svírá ruku. ,,Hrozně se bojím.'' Já se taky hrozně bála, ale zároveň mě to fascinovalo. ,,Taky se bojím a jestli se nechceš koukat, sleduj jeden bod, kde se nic neděje a mysli na něco u čeho se rozkecáš. Mluv sama se sebou. Víš, jak to myslím, ne?'' ,,Dobře, zkusím to. Můžu tě dál držet.'' ,,Jasně. I já to potřebuju.'' Usmála se na mě a pak začala hypnotizovat jedno místo těsně nad herci. Hra si celou dobu držela napětí a ani po ''lekacích scénách'' si člověk nemohl oddechnout. Po skončení byli asi tak minutu všichni v šoku a pak vstali a začali nadšeně tleskat. S potleskem se Naru probrala a Kayko se tvářila uznale. Během hry jsem i na ní občas uviděla známky strachu. Ten, kdo to napsal byl génius. Mělo to promyšlený příběh i jednotlivé scény, ale bez herců a kulis by to neměko takový úspěch. Sice z toho nebudu měsíc spát, ale za ten zážitek to stálo. Hned po potlesku mě ta služka doprovodila zpět do pokoje. ,,Em. Madam, dneska jsem Vám to měla říct, ale přišlo na to až teď. Odedneška jsem Vaše osobní služebná.'' ,,A to znamená?'' ,,Budu Vám nosit jídlo, připravovat šaty a všude Vás doprovázet.'' ,,E. To nebude potřeba.'' ,,Je mi líto, ale je to rozkaz od nadřízené.'' ,,Aha. No, ale. Snad mě nemusíš všude doprovázet, ani mi připravovat šaty.'' ,,Ale madam ... '' ,,A nemusíš mi vykat. Jsem El.'' ,,Já jsem Rima.'' ,,Dobře, tak dobrou.'' ,,Dobrou noc.'' Zavřela jsem za ní dveře a lehla jsem si. Čekala jsem, že se budu bát, ale usínalo se mi kupodivu dobře.