V klícce

4.

Další den mě probudilo slunce. Vstala jsem, opláchla se a přichystala. Naru pro mě hned přišla. Po cestě jsme nabrali i Kayko. Když jsme došly do zahrady, dech se mi úplně zatajil. Bylo to nádherné. Všude krásné květiny, chodby z keřů a okrasné stromy a dokonce i jezírko s potůčkem a nedaleko velké jezírko, spíš jezero. A to vše bylo jemně doplněno antickými sloupy a dlážkami. Prostě nádhera. S holkama jsme si rozprostřely deku a Naru vytáhla piknykový koš se snídaní. Měla tam rohlíky s máslem, marmeládou, medem, sýrem, šunkou, pažitkou a rajčaty. K tomu donesla čaj, kakao i vodu. Taky měla jahody, banány, jabka, maliny, ostružiny i rybíz. ,,Páni, kde jsi to všechno vzala?'' ,,V kuchyni mi dovolili vzít si to.'' ,,Ty jsi úžasná.'' Zaculila se a pustila se do jídla. S Kayko jsme se na sebe usmály a taky jsme začaly jíst. Taková královská snídaně. Naru byla plná energie a hned začala povídat. ,,Taky jste už mluvily se svým princem?'' ,,Svým princem?'' Kayko mi to objasnila. ,,V paláci jsou tři princové. Nejlepší v bojích a taktikách Yuun, nejzkušenější v politice Mizuky a stále tajemný Dan. Já už s Yuunem mluvila na téma bitvy u Salku.'' ,,Já s Mizukym o způsobu, jak uvítat delegaci z různých zemí.'' ,,Já se ním hádala a strávila jsem noc ve vězení.'' Holky se na mě koukly a myslím, že netušily, kdo z nás je ''ten špatnej.'' Pak ale jejich pohledy zamířily někam za mě. Otočila jsem se a tam stáli ti tři princové. ,,Už jste dosnídaly?'' Zeptal se nejspíš princ Mizuky. Holky kývly. Naru vyskočila a odtančila za Mizukym, Kayko důstojně vstala a stejně důstojně odešla s Yuunem a já poklidila, taky jsem vstala a rozhlédla jsem se. ,,A stráže nikde?'' ,,Tebe zvládnu i bez nich.'' ,,Si nějak věříte, ne?'' ,,To spíš ty, když si myslíš, že bys mě přemohla.'' ,,Nemusím vás přemoct, stačí ublížit. Aspoň nějak.'' ,,To by sis nedovolila!'' ,,Ale ano!'' ,,Nikdo by si to nedovolil!'' ,,Nejsem jako jiní!'' ,,To můžeš tvrdit, ale seš stejná hloupá najivka, jako ostatní, co si myslí, že ...'' Měla jsem ho dost. Skočila jsem po něm a aspoň jsem ho shodila do vody. Vlastně jsem ho tam vzala s sebou. Pod vodou jsme se nějakou dobu snažili utopit toho druhého, až nám začínal docházet dech. Chvilkama jsme se nadechli, ale to nestačilo. Ke konci jsem ho vší silou odkopla a vynořila se. Vykašlávala jsem vodu a mezitím se nadechovala. Kousek ode mě se vynořil on a držel se za břicho. Vypadal, že ho to dost bolelo. Podařil se mi dobrej zásah. Chtěla jsem něco říct, ale měla jsem dost práce s dechem. ,,Ty chceš strávit další noc ve vězení, že?!'' Nevím proč, ale zasmála jsem se. Ne posměšně, ani zle, prostě jsem se pobavila. Možná trošku z příjemného pocitu, že jsem mu ublížila a trochu z toho, že takovéhle vodní boje pro nás bývaly zábavou. On se na mě naštvaně, tázavě a stále s bolestí koukal. ,,Ne ve vězení už být nechci. A jestli mě tady nechcete, což předpokládám, pošlete mě domů a najdete si nějakou, která se Vám bude líbit.'' ,,To bohužel nemůžu. Proč jsi tam zůstávala, když jsi nechtěla?!'' Zavrčel nazpátek. ,,Hlasovaly jsme! Žádná z naší vesnice by sem nechtěla!'' ,,Copak jste tam všechny šílené?!'' ,,Kdyby jste vyrostl v naší vesnici, pochopil byste!'' ,,Samý drby!'' ,,ALE DRBY NIKOMU NEUBLIŽUJÍ!!'' Já totiž znala důvod, nenávisti naší vesnice vůdči šlechticům. Zvedla jsem se a odběhla jsem dál do zahrady, tam jsem zahnala slzy a lehla jsem si do trávy. Poslouchala jsem ptáky, šum trávy a listí. Přitom jsem se slunila a sušila. Pomalu jsem zaháněla bolestné vzpomínky a padla na mě únava. Zívla jsem a byla v polospánku. Vlastně jsem byla vzhůru, ale zdál se mi sen. Nebo spíš vzpomínka. Byl to den, kdy jsme začali nesnášet šlechtice.

Ten den byla šedá obloha, ale zima nebyla. Brzo ráno jsme uslyšeli křik a praskání. Byla to sousední vesnice. Rozběhli jsme se tam a když jsme vyběhli zpoza stromů ...

Najednou mě ze sna vytrhlo šlápnutí na stehno. ,,Au!'' Posadila jsem se a chvilku mi trvalo, než mi došlo, že to byl jen sen, vzpomínka. Z překvapení jsem rychle přešla do naštvání. Stál za mnou a já se k němu otočila. Klečel a držel si břicho. Že bych to přehnala? Znejistěla jsem. Chtěla jsem mu ublížit, ale stalo se, co jsem čekala, ale nechtěla. Bylo mi ho líto. Snažila jsem se zahnat myšlenky na soucit. I přes nenávist jsem nerada lidem ubližovala. Zvedla jsem se a odběhla. Hned prvního strážce, kterého jsem potkala, jsem poslala za princem a sama jsem šla do pokoje. Po cestě mi hlavou létaly myšlenky. Bylo mi ho líto. I přes všechnu tu nenávist pro mě bylo těžké přijmout, že jsem někomu ublížila. Pak mě napadlo, že tím, že mu ubližuji nejsem o moc lepší než on, když ubližuje mě a jiným. Z jednoho z oken jsem nakoukla do zahrady a tam už prince sbírali stráže. Překvapivě se mi ulevilo. Pokračovala jsem do pokoje a tam jsem se převlékla do suchého. Pak jsem se položila do postele a v suchém a pohodlném oblečení se mi začaly klížit oči. Moc často se mi nestávalo, že bych usnula ve dne. Vlastně už se mi to přes rok nestalo. Tohle místo má opravdu zvláštní vliv. Opět se mi vyjevila ta vzpomínka.

Vyběhli jsme z lesa a naskytl se nám hrozný pohled. Celá vesnice hořela. Lidé se zoufale snažili utéct, ale vojáci jim to nedovolili a ti, co nemohli chodit, zhořeli i s domy. Bylo to jako okamžik. Ta krátká chvilka zoufalství, kdy se matka marně snažila ochránit své děti před ohněm. Staří lidé belhající se z domů, ale příliš pomalí na to, aby utekli plamenům. Dospělí lidé zasypaní pod troskami domů, ale nemohou se vyprostit, protože jsou trámy rozžhavené a postupně je to spaluje zaživa. A mi nemohli nic. Až když oheň utichl, zbyly jen doutnající trámy a lidé naříkající a umírající. Skoro nikomu jsme nedokázali pomoct. Pak jsme si všimli, že sklad na okraji vesnice ještě hořel. Plameny sahaly až k nebi a sotva jsme doběhli, postavil se před nás někdo na koni. Ten někdo byl očividně šlechtic a tenkrát řekl něco, co nikdo z nás nejspíš nikdy nezapomene. ,,Nemůžete nic udělat. Nejste nic, jen hračky!'' Jen hračky. Nechutně se zasmál a stráže nás drželi dál, ani jsme nemohli hasit. Tento den se nám všem vryl hluboko do paměti.