V klícce

2.

Než mi otevřeli, požádali mě o důstojné chování. Nadechla jsem se a klidně, ale stále naštvaně jsem souhlasila. Otevřeli dveře, já v klidu vystoupila a v doprovodu stráží jsem šla chodbami a byla jsem ohromená. Vše bylo nádherně zdobené, ale nic přehnaného. A všude byla spousta místa. Chodbou by klidně projel povoz s koňmi. Šli jsme celkem dlouho a až do nejvyššího patra. Tam se chodba celkem dost rozšiřovala. Pak jsme se zastavili před velkými a hodně zdobenými dveřmi. Bylo tam taky víc stráží, než ve většině paláce. Stráže otevřeli a všichni jsme vešli. Místnost byla obrovská a celá jedna stěna byla prosklená. Druhá stěna byla zakrytá závěsy a úplně na konci byl ve stínu závěsů vyvýšený trůn. Nespokojeně jsem došla až pod trůn. Tam jsem se musela uklonit. V úklonu jsem zvedla hlavu a když vítr odhodil závěs, uviděla jsem kluka s mrazivým pohledem. Ale na krále byl moc mladý, musel to být princ. Konkrétně princ Dan bych si typla. To mě překvapilo. ,,Takže ty seš jedna z těch holek?'' Vstal a přešel až ke mě. ,,Yuu, říkal jsi, že holky z vesnice jsou krásnější a zdravější než ty městské. Ale tahle šmudla mi tak nepřipadá.'' Narovnala jsem se a klidně, ale naštvaně jsem odvětila. ,,Vy taky zrovna nevypadáte jako vysněný princ.'' ,,Vysnění princové jsou jen výmysly zoufalých ženských.'' ,,Stejně jako krásné, hloupoučké a poddajné vesničanky jsou výmyslem zoufalých princů.'' ,,Uvědomuješ si s kým mluvíš?!'' ,,Neschovávejte se za titul a postavte se mi jako chlap.'' ,,Tvoje smůla, že jsi se špatně narodila.'' ,,Já se svým původem problém nemám a co vy?'' ,,Já také ne, obzvlášť, když můžu tohle. Stráže! Do vězení.'' Z obou stran mě chytli stráže a já se naštvaně a vyděšeně zároveň koukla do princových ledových očí. Ten pohled mě děsil, ale musela jsem se mu postavit. ,,Věděla jsem to, jste stejný jako všichni ostatní.'' Zavrčela jsem ještě než mě odtáhli. Zavřeli mě za mříže a jediné světlo, co tam bylo, byla svíčka, kterou si stráže svítili na cestu. Chytla jsem mříže a vražedným pohledem jsem probodávala prince, který se mi přišel vysmívat. ,,Tohle tě naučí, kde je tvé postavení.'' ,,Mi holky z vesnice možná nemáne titul, ale když chceme, umíme být hodně tvrdohlavé.'' ,,To je chabá výhružka.'' ,,Jen říkám, že dokud mě nepustíte domů, budu drzá a problémová.'' ,,A vždycky skončíš tady dole ve tmě a bez jídla.'' ,,Jen vedlejší ztráty, pokud vám udělám dost problémů.'' ,,Ta tvrdohlavost tě zabije.'' ,,I kdyby, to přece nebude váš problém.'' Zle se uchechtl a odešel. Byla jsem tam celý zbytek dne a celou noc. Brzy ráno už jsem byla vzhůru, ale stráže přes noc nespali a ten co hlídal u mě pomalu, ale jistě usínal. Když se konečně složil, nebylo těžké natáhnout se pro klíč a odemčít si. Potichu jsem se vyplížila, ale musela jsem se každou chvíli zastavovat kvůli kručení v břiše. Měla jsem opravdu velkej hlad a už od rána jsem se vždycky křečovitě stáhla, když mi zakručelo v břiše. Postupovala jsem pomalu a nakonec se mi podařilo dostat na jeho balkón. Kdo by řekl, že je to tak jednoduché. Sice jsem to musela vzít venkem a výšky mi nedělají dobře, ale zvládla jsem to. Otevřela jsem dveře a vítr je rozrazil. Přikvapený princ se na mě díval a já stála nad ním a v pravou chvíli za mnou udeřil blesk. Zajímavá shoda náhod. Zle jsem se usmála a když jsem seskočila, zakručelo mi v břiše a já se schoulila. Viděla jsem jak mu cukly koutky. Vytáhl bagetu. ,,Chtěla bys?'' Otočila jsem od něj hlavu a byla jsem naštvaná, že se to takhle nepovedlo. Co jsem si vlastně myslela, když jsem sem šla? Zase mi zakručelo v břiše a pořát jsem seděla. ,,Chytej.'' Rychle jsem se na něj otočila a chytla jsem tu bagetu. ,,Co je s ní špatně?'' ,,Co?'' ,,Nedával by jste mi ji, kdyby byla v pořádku.'' ,,To mi tak moc nevěříš?'' ,,Heh. Nedal jste mi důvod.'' ,,Proč nejsi jako druhé dvě dívky? Milá a poslušná.'' ,,Tak mě pošlete domů.'' ,,Hm. A připravit se o zábavu? Ani náhodou.'' Prohlídla jsem si bagetu a vypadala v pořádku. Ještě jednou jsem se na něj nedůvěřivě koukla a zakousla jsem se. Bylo to fakt dobrý. Něco takového jsem jedla jen málokdy. V tom přišel stráže. ,,Pane, vězeň ... je s vámi. Omlouvám se.'' Zase zalezl. ,,A teď půjdeš do svého pokoje a budeš se chovat jako ty dvě druhé.'' Jenom jsem zamrčela a hleděla jsem si své bagety. Pak zavolal stráže a ti mě doprovodili do pokoje. V pokoji byl můj kufr a jinak kromě nábytku nic. Z tmavě modrých stěn a nábytku z téměř černého dřeva vyzařoval smutek. I peřiny a koberce byly tmavě modré, jedinou světlou stránkou byla lampička na nočním stolku. Myslím, že můj pokoj byl natočený na jihovýchod, takže tu večer nejspíš bude zima. Takže tohle je pokoj dokonalý pro depresi. Možná nějaká jeho pomsta. Každopádně jsem se nehodlala zabydlovat. Jen jsem si vytáhla nejpotřebnější věci.
Znovu doufám, že se vám to líbilo a opět se omlouvám za chyby.