V klícce

7.

Rima mě ještě před snídaní odvedla do knihovny a tam mi do rukou vrazila rohlík s marmoškou a kakao a nadšeně odběhla. Byla tak usměvavá, že i já se musela usmívat, když jsem ji viděla odbíhat. Snídani js si odložila a rozhlédla se, knihovna byla obrovská. Celé dvě patra přesně srovnaných knih. Police dole téměř tvořily bludiště, ale vrchní patro bylo úplně jiné. Police s knihami byly do kruhu a na pár místech byly mezery ve kterých byla pod oknem křesla, lampička a stolek. Horní patro bylo pospojované jen mosty, takže podlaha byla v podstatě jen kolem dokola a pak hvězda z mostů. Něco takového jsem nikdy neviděla. Zeptala jsem se někoho kolemjdoucího, jestli jsou tu někde třeba legendy, pověsti, nebo něco takového. Ukázal nahoru na polici hned vedle schodů. Poděkovala jsem a vyběhla schody po dvou. Nahoře jsem prudce vydechla a hledala jsem knihu, která by se mi mohla líbit. Legendy jsem měla ráda, takže jsem jich přečetla dost, ale tady bylo v jedné polici víc knih než v celé naší knihovničce a ani městská knihovna na tom nebyla o moc líp. Chvilku jsem si prohlížela nadpisy a s hlavou nakloněnou na stranu jsem musela působit komicky. Procházela jsem to úplně chaoticky, co mě zaujalo, tam mi oči skočily. Takhle jsem doskákala někam nahoru a všimla jsem si knihy o příbězích odtud, z paláce. Nedivím se, že tu kolují různé povídačky, palác byl postaven na začátku války a ta začala před 300 lety a skončila až o 157 let později. Nechápu, že lidé tenkrát nevymřeli, ale chápu, že se za tu dobu uchytí spousta pověstí. Natáhla jsem se pro ni a chyběl mi jen centimetr, abych ji mohla sundat. Rozhlédla jsem se po nějaké stoličce, ale nikde nic, tak jsem se dál stavěla na špičky. V tom jsem uslyšela tlumený smích. Otočila jsem se a v otočce se postavila zase na celá chodidla. Jako vývrtka, když se pomalu zavrtává do korku. Kdo jinej by tam mohl stát a smát se mi, než princ. ,,To Vám příjdu tak vtipná?'' ,,Spíš ubohá a směšná.'' ,,Považovat někoho za ubohého kvůli výšce je ... ubohé.'' ,,Dávej pozor na jazyk a nechoď se služkami ven. Nejsou to kamarádky, ale služky.'' ,,Spíš vězni.'' ,,Mají tu střechu nad hlavou, jídlo a plat. Co víc by mohli chtít?'' ,,Žít. Co z toho všeho mají, když nemůžou pořádně prožít své životy. A co, že by občas spali pod širákem, a co, že by se místo kuřete občas spokojili s jabkem. Aspoň by byli svobodní. To, co mají jim je k ničemu, když jen přežívají. Den za dnem furt to samé. Divím se, že někteří ještě nezešíleli.'' ,,Jsou v tom od malička vychovávaní a zvykli si na to. Už je to součástí jejich povahy.'' ,,Jsou to ''moderní'' otroci. Ale s tím já nic neudělám a Vy také ne, takže to neřešme. Proč vůbec nejste taky někde na ''misi'' jako Vaši bratři?'' ,,Taky mám svou misi, ale tady v paláci.'' ,,Co vlastně umíte? Princ Yuun povede armádu, princ Mizuky politické vztahy a tyhle věci a co Vy? Zemědělství? Prospěch země?'' ,,Ne, na to je dobrá Dia.'' ,,Princezna?'' ,,Ano.'' Pomalu během rozhovoru přecházel k polici a skoro bez problémů knihu sundal. O tolik vyšší zas nebyl, ale stačil mu jen ten cenťák. Vrazil mi ji do ruk a trochu se ke mě naštvaně naklonil. ,,A skuteční otroci jsou na tom mnohem hůř. O tyhle lidi je aspoň dobře postaráno a mají na výběr. Klidně můžou odejít.'' Chtěla jsem dodat, že tu mají rodinu a venku by to pro ně bylo zezačátku téměř nepřežitelné. Navíc kdo pozná tu svobodu, už se jí bude jen těžko vzdávat, tudíž by se nedokázali vrátit. Ale neřekla jsem to. To jak to řekl ... on s tím má nějaké zkušenosti. Něco ho hodně ranilo. To člověk pozná a on se to snad ani nesmažil skrývat. Ještě jsem se na něj otočila, ale pusu jsem zase zavřela. Tentokrát asi vyhrál, ikdyž si to moc neužil. Koukla jsem na knihu a vyrazila jsem do pokoje. Pak mi došlo, že jsem pořát v patře. Odtrhla jsem oči od knihy a zakoukala se přímo dolů do přízemí. Úplně jsem vytřeštila oči a ztuhla. Nesnáším výšky a tohle bylo sakra vysoko. Pomalu jsem vycouvala a zamířila ke schodům, na tohle bych si měla dávat pozor.

Dneska to není moc obsáhlá kapitola, ale příště se pokusím to zlepšit. 😥