Uběhl týden a dnes by mě měli propustit domů. Už se těším, protože to tady nenavidím. Paměť se mi z cela vrátila, i když některé chvíle si nepamatuju. V přemýšlení mě vytrhlo klepání na dveře. Do pokoje vešel doktor a táta a oba přešli ke mně.
"Dobré ráno slečno." Pozdravil mě s úsměvem doktor a já mu úsměv oplatila.
"Takže" řekl a začal se koukat do složky s mým jménem. "Zdá se, že jste na tom dobře takže si vás tatínek může odvézt domů. " znovu pohlédl na mě a já se usmívala od ucha k uchu a kývala do toho s hlavou. Po těhle slovech odešel a v místnosti jsem zbyla jen já a táta.
"Tak můžeme vyrazit?" zeptala jsem se a už se chystala vzít svou tašku s věcmi, ale taťka mě předběhl a vzal ji sám.
"Nemůžeš se ještě namáhat." řekl trochu ráznějším hlasem, ale poté se hned usmál. Pomalu jsme šli k autu a já si prohlížela okolí. Na parkovišti jsme hned nasedli do auta a vyjeli k nám domů. Přijeli jsme na příjezdovou cestu a ve dveřích jsem si okamžitě všimla Meredith. Fuhh málem jsem na ni zapomněla. Vystoupila jsem a ona ke mně okamžitě přiběhla a začala mě objímat.
"Konečně jsi doma." usmála se a já ji úsměv oplatila, sice falešný, ale ona to nepoznala.
Přešla jsem k domu, vešla dovnitř a poté hned do obýváku.
"Překvapení!" zakřičeli všichni, kteří z ničeho nic vyskočili ze všech koutů našeho obýváku.
"Vítej zpátky doma Jess." přišla ke mně Nina a objala mě.
"Páni." vypadlo ze mě po dlouhé době. Koukala jsem se na všechny ty lidi, kteří přišly jenom kvůli mě. Všude byly balónky a takové blbůstky až se mi z toho do očí nahrnuly slzy. Párkrát jsem zamrkala a tím jsem je zahnala. Začala jsem všechny objímat a okamžitě se mi začaly vybavovat všechny vzpomínky.
"Danieli." křikla jsem na kluka, který stál u baru a naléval si nějaký alkohol.
"Jessico." napodobil mě a hned mě objal.
"Ty ožralo jeden." zasmála jsem se a kývla hlavou ke skleničce.
"Chceš taky?" Zasmál se a já s ním.
Už jsem si brala kelímek, ale uslyšela jsem za sebou zakašlání a když jsem se otočila stal tam Jai.
"Lásko myslím, že alkohol ještě nemůžeš. Za prvé nejsi dospělá a za druhé si po těžké autonehodě." dořekl a kelímek si vzal a sám obsah vypil. Na oko naštvaně jsem si zkřížila ruce na prsou a odešla si povídat s někým jiným.
K večeru už začali všichni odcházet a já si mohla konečně lehnout do své postele. Pořádně jsem se zachumlala do peřin a poslouchala to ticho. Víčka se mi už unaveně zavíraly a já jim nechala, aby mě odvedly do říše snů.
Jela jsem rychle a předjížděla ostatní auta. Ujela jsem několik kilometrů a stále jela dál a dál. Hřbetem ruky jsem si stírala slzy, které stále vytékaly z mých očí. Druhou rukou jsem pořádně držela volat a stále zrychlovala. Vzpomínala jsem na všechny chvíle s Jaiem. Čím víc jsem přemýšlela o něm tím víc jsem brečela a tím víc jsem zrychlovala. Nějaký idiot na mě začal troubit tak jsem se otočila dozadu na něj. Pořád troubil tak jsem se chtěla otočil a vjet do jiného pruhu. Jakmile jsem se, ale otočila zpátky uviděla jsem jak náklaďák přede mnou ztratil pneumatiku, která ihned narazila do mého auta. Začala jsem šíleně křičet. Auto ztrácelo ovladatelnost. Nemohla jsem nic dělat. Podívala jsem zpátky na silnici a poslední co jsem spatřila je náklaďák, který do mě naráží plnou rychlostí. Všude byla tma, která se stále prohlubovala až úplně nakonec se bílé světlo vynořilo na konci tunelu a já se k němu pomalu blížila.
Probudila jsem se celá udýchaná ve svém pokoji. Rozhlídla jsem se okolo, abych se opravdu ujistila, že jsem doma a že mi nic není. Lehla jsem si a snažila se usnout, ale nějak se mi to nedařilo a pořád jsem se převalovala. Z nočního stolku jsem si vzala mobil a projela své sociální sítě a taky se koukla do galerie na fotky, abych se pokusila vzpomenout na všechno. Většinu lidí z fotek jsem znala, ale zarazila jsem se nad jednou fotkou. Byla jsem tam já a nějaký kluk. Byli jsme ve třídě a já mu zrovna vyskočila na záda a oba jsme se smáli. Otevřela jsem zprávy a poslala fotku Nině a rovnou se zeptala kdo to je, protože jsem si nemohla vzpomenout. Bylo mi jedno, že jsou tři hodiny ráno prostě jsem se zvedla z postele, popadla huňatou deku a otevřela okno z mého pokoje. Vylezla jsem z okna a sedla si na střechu. Zachumlala jsem se do deky a sledovala nebe. Dnes v noci bylo oblačno takže hvězdy šly vidět a začínala rozpoznávat různá souhvězdí. Užívala jsem si tuhle chvíli už jen z důvodu, že jsem sama. Nevadí mi samota, vlastně jsem někdy radši, když můžu být sama než abych byla venku s ostatníma. Zrovna padala hvězda a já si okamžitě něco přála. Za první hvězdou padala druhá, třetí, čtvrtá až spadla poslední páta. Koukala jsem na nebe s otevřenou pusou a nemohla uvěřit svým očím. Dnes jsem na vlastní oči viděla padat hvězdy a uvědomila si jak skvělý život mám. Někdy sice si říkám, že můj život stojí za prd, ale pak jsou chvíle jako je tahle, kdy se zamyslím a zjistím, že mám v životě vše co potřebuji. Rodinu, přátelé, zaměstnání, vzdělání a finančně na tom taky nejsem špatně. Zafoukal studený vítr a já se rozhodla, že už půjdu dovnitř, abych nebyla ještě ke všemu nemocná. Okno jsem zavřela a zachumlala se zpátky do své postele a ještě do ruky vzala mobil. Znovu jsem zkontrolovala sociální sítě a nakonec se rozhodla, že se pokusím usnout a ono to taky vyšlo. Do pár minut jsem opět spala.
Po dlouhé době je tady další část. Nejsem s ní spokojená, ale tak aspoň něco. Chtěla bych vám poděkovat za to, že tenhle příběh pořád čtete a pokud si chcete přečíct i jiný můj příběh tak jsem právě začala nový a najdete ho na mém profilu. (Just a dream)
