EMO ANGEL (BlackVeilBrides FF)

3.Pravda

„Musím jet domů. Máte něco na převlečení, protože v tom triku je zima."

„Jo, hned to bude" Andy se usmál.

Pohled Andyho:
Kurva! Co to se mnou je? Je to jenom holka. Nesmím myslet na holky a už vůbec ne, když mě podvedla.

Jaký jí dám triko? Už vím. Bude to triko s mou fotkou. No nic. Jdu ji ho dát. Ať mi neumrzne.
Konec pohledu.

„Lass, tady máš to triko."
„Děkuji."

Natáhla jsem ruku a odhalila své jizvy. Modlila jsem se, ať to nevidí, ale všiml si jich. „Co to máš?"
„To je moje věc Andy."
„Ne, to není. Víš, někdy se člověk musí svěřit."
„Ne Andy. Znám tě od začátku. I tebe něco trápí a nikomu se s tím nesvěříš! Tak proč bych já měla?! Vždy jste pro mě byli všechno, když se rodiče hádali a teď jsem zjistila, že to bylo k ničemu.."

Pohled Andyho:
Když tohle řekla, nahrnuly se mi slzy do očí. To nemůže myslet vážně? Možná se trápím, ale jí to neřeknu. A proč bych měl?
Konec pohledu.

Po tomhle jsem odešla. Už jsem neměla sílu to dál poslouchat.

„Ashy? Odvez mě. "
„Lass? Proč nás opouštíš?"
„Musím už jít. Kdo ví, co se doma děje."
„Ok. Tak pojď. "

Došli jsme k autu. K mému kabrioletu. Odemkl jsem dveře a vydali jsme se na cestu. V půlce cesty jsme si dali pauzu.

„Proč zastavuješ Ashy?"
„Nic se neděje. Jenom si zapálím. Chceš taky?"
„No jo. Vemu si."
„Takhle mladá?"
„Sorry, ale já za to nemůžu."
„Aha"

Po vyhození vajglu jsme se vydali zpět do auta.

Pohled Ashleyho:
Je to fajn holka. Jenže moc mladá. Dobře naviguje. Fajn pro mě. Překvapilo mě, že dnes neslyším žádný křik u Lassie. Její rodiče se hádají, což není dobré. Nedovedu si představit, že naše písničky ji pomáhali se psychikou. Jsem fakt nadšen. Mám radost.
Konec pohledu.

„Fajn, měl bys jít Ashy. Díky za odvoz."
„Počkej Lass!"

Silně mě objal. Konečně na chvilku v pocitu v bezpečí.

„Děkuji. Ahoj Ashy."
„Čau Lass!"

Došla jsem ke dveřím a byl slyšet klakson. Tu tu.

Vešla jsem. Bylo tu podivné ticho.
„Mami, tati, už jsem doma!"
Žádná odpověď
„Haló!?"
Prošla jsem kuchyň a ložnici. Pak jsem vešla do obýváku. Seděli a popíjeli kafe.
„Měla jsem o vás strach. Proč jste neodpovídali?"
„Musíme ti něco říct. "
„Co je?!"
„Rozvedeme se."
„To se rozvádíte až teď?! A co tím spravíte? Moje zničené dětství?!"
„Ne to asi ne. Ale můžeš si vybrat. U koho chceš zůstat?"
„Děláte si prdel?!"

Pohled Lassie:
To jako vážně? Jak se mám rozhodnout. Táta bil mojí mamku. To mu neodpustím a Mamka je pro mě všechno. Už jsem rozhodnuta. Už nebudu poslouchat bušení do mamky od ožralého fotra. Půjdu jim to říct.
Konec pohledu.

Došla jsem do obýváku. „Mami jsi to ty. Mám tě ráda. Bylo to těžké se rozhodnout. Táto ty pochop, že to co se odehrálo v mém dětství už nenapravíš. Takže zatím zůstávám u tebe..."

Po konci svého proslovu jsem nevěděla co říct a tak zůstanu potichu. Jo, v hlavě tolik věcí, ale nikdy se to neodvážím říct. Po půl sekundě, která neuběhla rychleji než minuta jsem viděla tatu který napřahoval ruku směrem k mojí mámě. Rychle jsem se postavila mezi ně.

„Ani na ní nesáhneš. Vypadni a už se nevracej. Nebo volám na policii!"

Rychle dal svou ruku dolů a už neměl slov. „Mrzí mě to..." Jediný co z něj vypadlo? Dělá si ze mě prdel... „To sis měl rozmyslet dávno." Mamka mě vzala za ruku a šly jsme do našeho domu. Mamku jsem musela utišit nebylo to pro ní lehké. K večeři jsme si dali pizzu.

Kolik je?! To už je další den?! Musím jít okamžitě spát. Takhle to nejde. Doufám že alespoň ten „soukromý" život se změní. Snad...

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ... DOUFÁM, ŽE SE VÁM KAPITOLA LÍBILA. ČEKALI JSTE TO?? NEBO JSTE ČEKALI NĚCO JINÉHO. PROSÍM VOTE, FOLLOW A COMENT. THANKS YOU💜💜💜🔫🔫