Konečně jsme přijeli na letiště. Nebylo tu moc lidí, ale na mě to bylo příliš. Odbalili jsme se a po všech těch ostatních věcech, jsme šli hledat místo k sezení.
Po nějaké době jsme našli čtyři volná místa, na které jsme si taky sedli. Ale to bych nebyla já, aby mě nepotkalo něco nepříjemného. Vedle mě totiž seděl starší par, který bohužel po nějaké chvíli odešel a sedla si tam skupina kluků, kteří na sobě měli dresy. V dresech vypadali jako hráči amerického fotbalu. A podle toho o čem si povídali, byla má předtucha správná.
Moc jsem je neposlouchala, ale po nějaké době si kluk co seděl vedle mě přesedl s jiným a to by nebylo až tak divné, ale ten kluk co teď seděl vedle mě se na mě pořád díval. Nijak jsem to neřešila, ale když jsem slyšela, že si o mě povídají začala jsem si jich všímat víc.
Trochu jsem se zaposlouchala, ale znovu do reality mě privedla věta kterou řekl ten kluk co předtím seděl vedle mě. „Já bych ji bral" a spiklenecky na mě mrkl. Když tu naráz se ten kluk co sedí vedle otočil přímo na mě a řekl s úsměvem na rtech: „Ahoj já sem Ben a ty??" Dívala jsem se na něj tázavým pohledem, ale nakonec ze mě vypadlo: „Ahoj já jsem Sandra." Chtěla jsem se otočit zpátky, ale on začal zase mluvit. „A kam letíš?" „Do Miami" odpověděla jsem mu a byla jsem ráda, že si mě rodiče nevšímají. „Jé to je náhoda, my taky!" usmál se na mě. „ Hmm super" odpověděla jsem a křečovitě jsem se usmála. Naráz se na mě otočila mamka a řekla: „ My se jdeme s tatínkem a Bellou podívat do obchodů, chceš jít s náma??" „ Ani ne" odpověděla jsem popravdě. „Dobře tak my jdeme, vrátíme se asi za hodinu jo??" „Ok" odpověděla jsem. Rodiče i s Bellou se zvedli a odešli. „Hele kde sedíš v letadle?" zeptal se mě zvědavě Ben. „Já nevím letenky mají rodiče" řekla jsem mu. „Aha" řekl trochu smutně. Chtěla jsem si vytáhnout mobil, ale zarazil mě. „ A ty bydlíš tady v New Yorku?" „Jo proč?" „Jen tak" odpověděl zase trochu smutně. „A ty?" zeptala jsem se. „ V Miami právě se vracím, teda my všichni se vracíme, domů" „Aha" řekla jsem. „A kolik ti je?" zeptal se na novou otázku. „16, Tobě?" „17" řekl se spikleneckým úsměvem na tváři. „ My se jdeme najíst Bene. Jdeš taky?" zeptal se ho jeden z jeho kamarádů. „Ne, myslím, že zůstanu tady" řekl Ben. „Dobře tak si to tady užijte" mrkl na nás a já po něm hodil nenávistný pohled. Jen se na mě ušklíbl a společně s ostatními odešel pryč.
Ben už na mě nemluvil, proto jsem si z batohu vytáhla mobil. Připojila jsem se na wifi a šla se podívat na instagram. "Hele jak se tam jmenuješ?" slyšela jsem jak říká Ben vedle mě. „Hmm proč?" „Že bych si tě našel" „Aha" „Tak řekneš mi jak se jmenuješ nebo ne?" zeptal se trochu posmutněle. „Jo neboj" bouchla jsem ho se smíchem pěstí do ramene. „Jmenuju se tam Sandra Hacková" odpověděla jsem mu konečně na otázku. „Dobře,děkuju" řekl a vytáhl mobil z kapsy. „Co děláš?" zeptala jsem se zvědavě. „Jdu si tě najít" řekl a usmál se na mě. „Aha" řekla jsem a začervenala jsem se. „Už tě mám!" řekl a zasmál se. Přišlo mi upozornění na instagramu. „Tys už mě začal sledovat?" zeptala jsem se s úsměvem na rtech a začala jsem ho sledovat taky. „Ty už mě taky tak proč se ptáš tak udiveně?" zasmál se. V dálce jsem naráz spatřila rodiče s Bellou. Když přišli, mamka mi řekla :„ Sandro, už půjdeme jo?" „Jasně" řeknu s úsměvem. Všichni jsme si vzali věci a chystali se odejít. „Dobře tak jdeme" řekl táta. Podívala jsem se na Bena. Tvářil se hodně smutně. Rodiče s Bellou už byli napřed takže jsem se sním ještě stačila rozloučit. „ Promiň Bene, kdyžtak mi napiš já už musím jít. Ahoj." „Ahoj" řekl smutně a podíval se na mě. Ještě jsem mu zamávala a potom jsem vyrazila za rodinou.
