Lily Evansová

Dopis

Uběhlo už několik měsíců od doby, kdy jsem se se Severusem seznámila. Od té doby se z nás stali nejlepší kamarádi. Vyprávěl mi o škole pro kouzelníky, o Bradavicích. Vyprávěl mi toho spoustu. A to se nelíbilo Petunii. Čím víc jsem se sbližovala se Severusem, tím víc se mě sestra stranila.

„Lily! Snídaně je hotová!“ ozval se mámin hlas zezdola. „Už jdu, mami!“ odpověděla jsem hlasitě a seběhla ze schodů.

„Dobré ráno.“ pozdravila jsem. „Dobré ráno i tobě.“ oplatila mi máma. „Dobré, Lils.“ zahučel táta zpoza novin. Petunie jenom něco neochotně zabrblala a ani se na mě nepodívala. Bodlo mě u srdce.

Pod snídani jsem se šla umýt, natáhla na sebe kraťasy, tričko, mikinu kolem pasu a tenisky a šla ven za Severusem.

„Ahoj, Seve.“ usmála jsem se na kamaráda a objala jej. „Ahoj, Lily.“ opětoval mi objetí. Odtáhli jsme se od sebe a ruku v ruce sešli dolů k řece.

Tam jsme si sedli do trávy pod strom a mlčky poslouchali zpěv ptáků a šum řeky a stromů.

„Severusi?“ prolomila jsem po chvíli ticho, je mezi námi panovalo. „Ano?“ podíval se na mě. „A co to ministerstvo kouzel?“ zajímala jsem se. „No, když kouzlíš mimo školu, můžou tě potrestat, posílají ti dopisy.“ rozpovídal se. „Ale já přece kouzlím mimo školu!“ namítla jsem. „My můžeme. Nemáme ještě hůlky. Malým dětem, které zatím nevědí, co dělají, se to promíjí. Až ale začneš chodit do školy, budeš si muset dávat pozor.“

Následovala další chvíle ticha. Vzala jsem si větvičku, mávla s ní a představila si, jak z ní srší jiskry. Za chvíli mě to ale přestalo bavit a tak jsem větvičku zahodila, naklonila se ke svému černovlasému kamarádovi a zeptala se: „Je to pravda, že ano? Neděláš si ze mě legraci? Petunie říká, že mi lžeš. Říká, že žádné Bradavice neexistují. Je to ale pravda, viď že ano?“ ujiťovala jsem se. Pro nás Bradavice existují. Pro ni ne, my ale ten dopis dostaneme, ty a já." ujistil mě. „Vážně?“ „Určitě.“ přikývl.
Působil hrozně zvlátním dojmem, ale i tak mě jeho důvěra ve vlastní osud přitahovala.

„A opravdu ho donese sova?“ šeptla jsem. „Obvykle ho nosí sovy. Ty jsi ale z mudlovské rodiny, takže k vám bude muset zajít někdo ze školy a všechno tvým rodičům vysvětlit.“

„A je v tom nějaký rozdíl, že jsem z mudlovské rodiny?“ padly na mě obavy. Viděla jsem, jak se na Severusově tváři objevil váhavý výraz, ten jsem však ignorovala a soustředila se na jeho odpověď.

„Ne. Žádný rozdíl v tom není.“ „To je dobře.“ oddechla jsem si.

„Máš obrovské čarodějné nadání.“ ujiťoval mě Severus. „Viděl jsem to. Celou tu dobu, co tě sleduju...“ zarazil se a zmlkl. Už jsem ho poslouchala jenom z části, neboť jsem se natáhla na zem a pozorovala zelené listí nad sebou.

„Jak to vypadá u vás doma?“ zeptala jsem se. „Dobře.“ zabručel. „Už se nehádají?“ „Ale ano, hádají.“ povzdechl si. Potom začal trhat trávu a cupovat ji na kusy. Očividně si ani neuvědomoval, co dělá. „U6 to ale nebude dlouho trvat a odejdu.“ „Copak tvůj táta nemá rád kouzla?“ „On vlastně nemá rád skoro nic.“ odpověděl Severus.

„Seve?“ když jsem ho oslovila touto zdrobnělinou, povytáhl koutky úst. „Ano?“ „Pověz mi ještě něco o mozkomorech.“ „Proč tě tak zajímají?“ Kdybych kouzlila mimo školu -“ „Za něco takového by na tebe mozkomory neposlali! Mozkomorové jsou pro ty, kdo se proviní něčím doopravdy špatným. Hlídají kouzelnické vězení, to se jmenuje Azkaban. Ty se do Azkabanu určitě nedostaneš, jsi moc -“ zaváhal a začervenal se. „Jsem co?“ pohlédla jsem na něj tázavě. „Moc hodná.“ zamumlal a začal trhat dalí trávu. Tentokrát jsem zčervenala já a opět mezi námi nastalo ticho.