Lily Evansová

Příčná ulice

Probudila jsem se časně ráno, z části z nervozity a z části z radosti. Dneska se konečně podívám do světa kouzelníků.

Seběhla jsem dolů na snídani a ani se neobtěžovala nijak zvlášť zdravit, jelikož jsem věděla, že to stejně bude k ničemu. Hladově jsem popadla rohlík a začala si ho mazat máslem a medem.

Jelikož jsem nevěděla, jak se obléct, rozhodla jsem se to vyřešit v koupelně, kde jsem provedla svoji každodenní hygienu.

Nakonec jsem se rozhodla vzít si na sebe černé kraťasy a červený croptop. K tomu černočervené tenisky na vysoké podrážce a lehké líčení. Řasenka a červený lesk, nic víc.

Když jsem byla hotová, bylo za minutu deset ráno. V deset měl přijít Brumbál, takže jsem to stihla tak akorát. Málem jsem zapomněla na peníze. Váček byl dost těžký, takže jsem si musela vzít černou kabelku přes rameno.

„Zdravím, slečno Evansová." ozval se známý hlas, jakmile jsem vyletěla ze schodů a prudce narazila do protější zdi. „Jau! Sakra! Hloupá záclona! Dobrý den, pane Brumbále." vymotávala jsem se ze závěsu.

„Slečno Evansová, úplně stačí, když mi budete říkat pane profesore." usmál se přívětivě profesor. „Dobře, pane profesore." odpověděla jsem a máma horlivě přikyvovala.

„Tak, půjdeme?" obrátila jsem se z otázkou na mámu. „Já nepůjdu, zlato. Musím hlídat Petunii a táta musí do práce." pousmála se na mě smutně. „Nevadí, madame Evansová. Zvládneme to bez vás, co říkáte, slečno?" přikývla jsem. „Tak tedy, seznam a peníze, máte je s sebou?" „Seznam mám já, schovala jsem jí ho." ozvala se máma a odešla pro něj.

„Tady to je." předala Brumbálovi seznam a Brumbál jej předal mně. „Výborně. Můžeme?" pohlédnul na mě tázavě. Přikývla jsem na souhlas. „Tak tedy, brzy na viděnou, madame!" rozloučil se Brumbál. „Ahoj mami." objala jsem matku a vyrazila ven na zahradu, bok po boku s Brumbálem.

Na zahradě se na mě profesor otočil. „Říkám správně, slečno Evansová, že nevíte, co je to přemisťování?" kývla jsem. „Dobře tedy. Přemisťování je kouzelnická doprava, ovšem zkoušky z přemisťování se skládají, až nabudete plnoletosti, neboli v sedmnácti letech. Není to moc příjemné, většina poprvé zvrací. Avšak časem si zvyknete." vysvětlil zdlouhavě.

„Mám pár otázek, pane profesore." vyhrkla jsem dřív, než jsem si dokázala promyslet, co říct.
„Jen se ptejte, slečno." pobídl mě. Zhluboka jsem se tedy nadechla a zeptala se: „Pane profesore, jak se ale přemístím já, když mi není sedmnáct? A proč jsou kouzelníci plnoletí už v sedmnácti?" vychrlila jsem jedním dechem.

Brumbál se pousmál nad mým přístupem a s klidem mi odpověděl: „Slečno Evansová, přemisťovat se sama nebudete. Přemístíte se se mnou, pomocí asistovaného přemisťování, což, jak jste si jistě dokázala odvodit, znamená, že se přemístíte pomocí svého asistenta, tedy mě. Je to velice užitečné. Dále jste se ptala, proč jsou kouzelníci plnoletí už od sedmnácti. Tak tedy, v jedenácti letech kouzelníci a čarodějky začínají studium v Bradavicích a v osmnácti, v některých případech v sedmnácti, jej ukončují. Čeká vás sedm let studia v Bradavicích a jakmile školu dokončíte, na jinou nepůjdete. Ostatní vás po dokončení školy berou, jako dospělou čarodějku. Ovšem, nebudeme se už zdržovat. Chyťte mě, prosím, za ruku." dořekl a natáhl ruku, které jsem se nervózně chytila.

Najednou se ozvalo hlasité prásk a moje nohy se, jakoby odlepily od země. Cítila jsem se, jakoby mě protahovali nějakou úzkou hadicí. Bylo mi strašně.

Sotvaže jsem ucítila pevnou zem, podlomily se mi nohy a já spadla na zem. „Pravě jsem se přemístila, že ano?" vyprskla jsem na ředitele nesmyslnou větu. „Musím říct, slečno Evansová, že na výbornou." pochválil mě uznale Brumbál.

Ocitli jsme se v nějaké zašlé, postranní uličce, ve které nikdo, kromě nás nebyl. „Pane profesore, kam přesně jsme se přemístili?" zeptala jsem se a vyskočila na nohy. „Tohle místo je určeno výhradně pro kouzelníky, jenž se přemisťují. Je zabezpečeno kouzlem odpuzujícím nekouzelníky, tedy mudly." vysvětlil.

Společně jsme vyšli z uličky a ocitli se na přeplněné ulici Londýna. Před námi se tyčilo plno vysokých domů se sněhově bílou omítkou, jeden jediný dům však nezapadal. Vypadal zašle a spousta lidí o něj ani nezavadila pohledem. Vypadalo to, jako by jej snad vůbec neviděli.

A právě k tomuto domu jsme mířili. „Pane profesore, co je zač, ten dům?" zeptala jsem se, stále zírajíc na stavbu. „To je hostinec U Děravého kotle. Přes něj se dostaneme do Příčné ulice." odpověděl mi na otázku ředitel.

Jakmile se za námi zavřely dveře, sehnalo se kolem nás několik lidí a všichni Brumbálovi potřásali rukou.

„Profesor Brumbál! Čím mohu posloužit?" zeptal se zdvořile hostinský. „Díky, Tome, ale musím zařizovat věci do školy pro slečnu Evansovou." odmítl Brumbál a zavedl mě k zadním dveřím.

„Pane profesore, jak se ale..." zadrhl se mi hlas. Brumbál neposlouchal, místo toho vytáhl hůlku a začal s ní ťukat na různé cihly. Jakmile hůlku schoval, začaly se cihly pohybovat. Vytvářely průchod do ulice plné lidí.

„Páni." vydechla jsem úžasem. „Tohle je Příčná ulice. Zde nakoupíte všechny pomůcky." pousmál se lehce Brumbál, když viděl můj fascinovaný pohled.

Když jsme Příčnou ulicí procházeli, všichni se zastavili, aby alespoň Brumbálovi mohli potřást rukou. Najednou však Brumbál radostně zvolal: „Fleamonte! Euphemie! To je mi překvapení!" zrychlil krok, aby mohl pozdravit své známé.

„Profesore Brumbále! Rád vás vidím." potřásl si s ním rukou muž se jménem Fleamont. „Teší mě, že vás znovu vidím, profesore." usmála se na něj Euphemie a taktéž si s ním potřásla rukou.

„A tohle bude jistě váš syn, James." poznamenal ředitel a pohlédl na chlapce asi o půl hlavy vyššího, než já. Měl černé, střapaté vlasy a oříškově hnědé oči, schované za brýlemi a na sobě košili a riflové kraťasy nad kolena. „Dobrý den, pane profesore." pozdravil James. „Dobrý den i vám, pane Pottere." oplatil mu ředitel.

„A tohle je slečna Lily Evansová. Je z nekouzelnické rodiny." představil mě. „Ahoj, jsem James." vecpal se před rodiče černovlásek a už mi zběsile třásl rukou. „Jamesi, sklidni se." napomenul ho pan Potter, zeširoka se však usmíval. James mi tedy pustil ruku a nechal své rodiče, aby se se mnou také pozdravili.

Brumbál vytáhl z kapsy hodinky a pohlédl na ně. Na čele se mu utvořila vráska. „Budu muset jít. Musím ještě pár věcí vysvětlit vašim rodičům." kývl na mě. „Budete tak laskavi a doprovodíte slečnu Evansovou?" zeptal se s mírnými obavami. „Ale zajisté, pane profesore." odpověděla rychle paní Potterová. „Děkuji vám. Až budete mít nakoupeno, zavolejte mě, prosím." to byla poslední Brumbálova slova, než s hlasitým prásk zmizel.

„Tak pojďme." usmál se pan Potter a vykročil naproti krámku s názvem "U Ollivanderových" jenž byl nejblíž. „Co přesně se U Ollivanderových prodává?" sykla jsem na černovláska. „Hůlky přece. Ty toho asi vážně moc nevíš, co?" odpověděl a na tváři mu pohrával pobavený úsměv. „No, vlastně vůbec nic nevím. A přestaň se šklebit!" okřikla jsem ho tiše, aby to neslyšeli jeho rodiče.

Otevřeli jsme dveře a vstoupili. Odněkud zazvonil zvonek.

Další kapitola na světě! Omlouvám se, že nevyšla tak dlouho, ale škola je škola. Navíc jsem díky jedné nejmenované záležitosti měla vymytý mozek. Ale doufám, že se vám kapitola líbila.
Tak zas někdy, Krtečkové!