*White Infinity* (CZ) - komplet

9. KAPITOLA: Něco nového

, Wille! Prosím! Dostaň nás nahoru! Nechci se zabít! Já jsem jen člověk! '' křičela jsem na něj, ale on se jen díval do mých očí ,, Scotte! Scotte! Pomoc! Miluju tě! '' křičela jsem stále dokola a doufala, že mě třeba uslyší.

Moje vlasy vlály vzduchem. Mé volné, fialové tričko - s poněkud velkým výstřihem - vlálo také.

Will nějak udělal to, že nás přetočil, takže já byla dole a on byl nahoře. Pořád jsme padaly dolů, ale na Willovi bylo vidět, že si to užívá. Opravdu. On toho nelitoval. Bylo mi jedno, že za nějakou dobu spadneme a já zemřu, jelikož jsem jen člověk. Nevím, co se stane jemu, protože nevím, co byl zač. Byl až moc tajemný.

Už jsem se ani neobtěžovala křičet,protože když jsme letěly se Scottem nahoru, letěly jsme asi 3 hodiny. A navíc by to bylo už zbytečné.

Moje vlasy mu létaly před obličejem, a některé mu švihaly do obličeje, ale mě se zdálo, že mu to nijak nevadí.

,, Wille? Proč to děláš? '' zeptala jsem se, ale musela jsem zvýšit hlas, abych přeřvala svištějící vítr.

,, Co myslíš? '' zeptal se Will a letmo se podíval na mé vlající tričko. Potom se mi ale rychle podíval do očí a já se rozhodla, že na to nebudu upozorňovat, vzhledem k situaci.

,, Myslím tohle. Například, proč teď letíme dolů? Mám šílený strach z toho, co chceš udělat. Pokud to nevíš, já jsem pouhopouhý člověk. Nevím, co jsi ty, a možná to ani nechci vědět - jen pro jistotu. Tak mi laskavě vysvětli, co má všechno tohle znamenat! ''

,, Já tě miluju, Ashley '' řekl Will a zvedl obočí, jako kdyby to nebyla novinka, ale samozřejmost.

,,Cože?'' vytřeštila jsem oči a nechtěla tomu uvěřit.

Otočila jsem se dolů a uviděla New York. Najednou jsem byla šťastná a zapomněla na to, co mi teď Will řekl. V New Yorku jsem bydlela a moje rodina taky. Zároveň jsem se ale bála toho pádu. Otočila jsem se zpět na Willův bezstarostný obličej.

,,Neboj se'' řekl, když viděl ten můj ,,ochráním tě. Nic se ti nestane'' slíbil. Nevím proč, ale uvěřila jsem jeho slovům. Možná to bylo pro to, že jsem k němu měla citovou vazbu a nebo pro to, že kdyby mě nijak neochránil, zemřu.

Najednou nás v letu zase otočil, takže jsem nahoře byla já. Nevím, co tímhle gestem zamýšlel. Mě to zabije tak či tak. Ať už budu dole já, nebo on. Ale pravda byla, že pokud byl dole on, bude mít tvrdší náraz a já bych z toho mohla vyváznout jen s nějakými šrámy. Spadla bych na jeho měkkou hruď, ale on spadne na záda a vyrazí si dech - při nejlepším.

,,Wille'' špitla jsem.Ruce jsem mu omotala kolem zad -i když to nebude chytrý tah, protože bolest zažiju i já, až spadneme na zem - a přitiskla se k němu, že mezi námi už nebyl ani kousek místa. Jako kdyby jsme byli jedno tělo. Zavřela jsem oči, abych to neviděla. Ruce jsem radši odtáhla a položila mu je na srdce, které bilo normálně.

Ucítila jsem ostrý náraz. Opravdu ostrý a bolestivý. Když to takhle bolelo mě, jak bylo Willovi, který ležel pode mnou. Strašně mě píchalo v žebrech. Vlastně mě bolelo celé tělo, ale nechtěla jsem se tím zaobírat a rychle se odvalila z Willa. Klekla jsem si na kolena - ignorujíc píchání - a chytla Willův obličej do dlaní. Chu jsem mu přiložila k srdci. Dýchal. Ulevilo se mi,ale měl zavřené oči a prázdný výraz.

,,Wille'' zakřičela jsem.

Po zavolání jeho jména sebou škubl, ale neprobudilo ho to. Začala jsem ho mírně fackovat po tváři, ale ani tohle nepomáhalo. Pak mě něco napadlo. Tohle pomáhá v každé pohádce.

Nadechla jsem se a své rty přiložila na ty jeho. Políbila jsem ho a zdá se, že to zabralo, protože mě taky líbal. 

Po chvíli jsem se od něj odtáhla a on měl otevřené oči. Sledoval mě a usmíval se.

,,Promiň, ale ty ses jinak neprobouzel'' prohlásila jsem.

Odkašlal si ,,To nevadí. Já nemůžu zemřít. Nic se mi nestalo''

,,Tak proč si nevstal a nechal si mě myslet, že se ti něco stalo?'' vybuchla jsem.

,,Protože jinak bys tohle neudělala.'' odpověděl a mrkl na mě.

Uraženě jsem se prudce zvedla, a najednou se ocitla v jeho náruči. Motala se mi hlava, a kdyby tam nebyl, spadla bych na zem. Za tohle jsem mu byla vděčná, ale tímhle gestem si to nevyžehlí.

Zdálo se, že jsme dopadly na místo, kam nikdo nechodí, což bylo dobře. Nebyly tu známky života a připadalo mi, že je to dál od New Yorku, protože to byl les.

Vzdychla jsem a na radost z toho, že bych na zemi mohla navštívit rodinu jsem zapomněla.

Willovi ruce se odtáhly a on si odkráčel sednout na kámen nedaleko od nás. Kámen nebylo to správné slovo, spíše balvan.

Přišla jsem k němu ,,Wille? Jak si myslel to, že mě miluješ?'' zeptala jsem se a posadila se na trávu před něj. Musela jsem se na to zeptat, protože jsem tomu nehodlala věřit.

,,Tak, jak jsem to řekl,'' odpověděl.

,,Takhle jsem to nemyslela,'' zvedla jsem na něj obočí, protože to věděl ,,Jak mě můžeš milovat, když mě znáš den?''

,,Den?'' zeptal se překvapeně ,,Jak si na to přišla?''

,,Ty mě snad znáš déle?'' nechápavě jsem se zeptala a ruce si založila na prsou.

,,Myslel jsem, že ti to Scott řekl. Víš kvůli komu jsi anděl? Kdo ti tu službu prokázal?'' zeptal se a naklonil hlavu ke mně, aby to bylo dramatičtější.

,,Ne. Scott říkal, že na to nejsem připravená. Zatím.'' řekla jsem nesouhlasně.

,,Na to nebudeš nikdy připravena, a proto ti to řeknu teď,'' poznamenal a vyjádřil i jistý nesouhlas se Scottem ,,To všechno díky mně!'' zahřměl. Začal se zlověstně smát, ale mně nedocházela pointa. To všechno díky jemu? Moc jsem to nechápala, tak jsem na něj hleděla, jako dítě na lízátko. Nevěřícně. Překvapeně. 

,,Díky tobě? Jak to myslíš?'' zeptala jsem se vyplašeně.

Will se zvedl z balvanu, na kterém seděl a přisedl si ke mně na zelenou trávu. Byl ke mně blíž, ale hlavně jsme zase byli tváří v tvář. Přisunul se ještě blíž, aby mi lépe viděl do očí. Pravou ruku mi přitiskl na tvář a usmál se.

,,Ano. To všechny díky mně. Díky mně ty tohle prožíváš. To mnou Scott přišel, abych z tebe udělal anděla.'' zašeptal. Jeho oči doslova jiskřily, jako kdyby snad chtěli změnit barvu.

,,Co jsi zač?'' zeptala jsem se troufale, ale nebála jsem se. Co víc mě může překvapit? Anděly jsem zažila. Ovlivnění mysli jsem zažila. Boha jsem spatřila na vlastní oči. Pád dolů z obrovské výšky a také ten zdlouhavý let nahoru do Nebe, díky kterému jsem tohle všechno zažila. Co mě může překvapit víc, než tohle? Tomuhle se totiž nic nevyrovnalo.

,,Protiklad Boha'' řekl a palcem mi jezdil po krku.

Nahlas jsem polkla ,,Řekni to, prosím. Kdybych si náhodou myslela něco jiného, než ty říkáš'' prosila jsem. Chtěla jsem to slyšet od něj, aby potvrdil to, co já si myslím. Věděla jsem to, ale opravdu jsem to potřebovala slyšet od něj.

,,Co jiného by si člověk může myslet,'' odfrkl si.

Neodpovídala jsem a čekala na jeho odpověď

Vzdychl ,,Ďábel'' řekl a potvrdil tím mé myšlenky.

-xTess