We Met at the Hospital

Prolog

Shouyou vždy žil jen s matkou a sestrou. A byl spokojený, ačkoliv jiné dítě jeho věku by nebylo; neměl přátele, jediné, co znal, byl jejich dům a to bylo vše. 
Neuměl si představit lepší život, jelikož žádný jiný ani nepoznal. Občas ho přemáhal smutek, když přemýšlel nad tím, jak vlastně vypadá slunce čnící vysoko na nebi a hvězdy, které ji ozařovaly zase přes noc spolu s měsícem, který rostl a zase se zmenšoval. Ptal se sám sebe, jaké je to mít přátele, hrát si s nimi na hřišti a jaké je to vůbec chodit do školy. Protože on to nikdy nezažil. 

Už od nepaměti, celých osm let, od doby, co se narodila jeho sestra, byl zavřený v tom prostoru, který mu začal být malý. Toužil otevřít ty dveře, nadechnout se čerstvého vzduchu a pocítit hřejivé paprsky slunce...byly vůbec hřejivé? Jaký to byl pocit? Až chorobně moc toužil to vědět, protože už to bylo dávno, co tu svobodu cítil a jako všichni, i on zapomínal.  A tak se až moc chtěl dostat ven a jediné, co mu v tom bránilo, byla jeho maminka. 

Byla milá, vždy si s ním a s Natsu hrála, ukazovala mu nové věci, učila ho čtení, psaní a počítání a obdarovávala ho úsměvy, které byly určitě hřejivější, než slunce. Ale zakazovala mu chodit ven, mohla totiž jen ona. Každý den brzy ráno a odcházela a na oběd se vracela vždy s nějakou sladkostí, kterou utišila řvoucí děti alespoň na chvíli. A pak už si s nimi jen hrála, nebo jim pomáhala s učením či s nimi sedla k televizi. 
Shouyou miloval televizi. Rád se koukal na filmy, které byly jeho jedinou spojitostí s okolním světem. Často si je stopoval, aby chvíli mohl koukat na oblohu, nebo jen sledovat hemžící se lidi v ulicích. Televize byla jeho útěcha, když vidět ve školách ostatní děti pilně studovat a věděl, že on toho nikdy nedosáhne. Že může být rád, když mu maminka přinesla knihu a on se mohl učit nová slova. Když vedle něj seděla a pokaždé mu slovo, které nevěděl, hned vysvětlila a krásně se usmála. 
Byl to v podstatě dobrý život. Od rána do večera si mohl v domě dělat, co mu jen zachtělo. Většinou si hrál s jeho malou sestřičkou Natsuine, se kterou si byl tak podobný; zrzavé a nepoddajné vlasy stejně jako maminka, které se Hinatovi hned líbily, protože byly odlišné od těch, které viděl v televizi. Rošťácký úsměv a ostré rysy společně s tenkými rty, které nejlépe vypadaly v úsměvu, jelikož nic jiného ani nedokázaly. 
Jediné, co v jejich domácnosti chybělo, byl tatínek. Ten, který by s nimi dělal nejbláznivější věci, jako jízda po schodech v krabici, kterou Shouyou s Natsu už dávno vyzkoušel sám a nebylo to ono. Maminka říkala, že od nich odešel hned po tom, co se jeho sestřička narodila a že se brzy vrátí. To říkala vždy, když se zeptal, a tak se naučil na toto téma mlčet. 
Nic mu v životě celou tu dobu nechybělo, i když si sliboval, že až vyroste, odejde za tatínkem do toho velikého světa, do kterého měl zatím zakázaný přístup. Udělá něco proti všem pravidlům, najde si přátele, pocítí emoce a city, po kterých prahl. Že jednou konečně odtrhne ta dřeva přibitá na všech oknech a oslní ho světlo dobrodružství. Pozná, jak voní luční kvítí. Pozná, jak chutná slaná voda, uvidí létající ptáky, které potichu obdivoval. Pozná veškerou zvěř, co na světě je, projde se holýma nohama po rozpáleném písku a ještě víc!
Jako malý toužil být pirátem a plavit se po velké ploše vody a loupit, nespokojil se s vanou. Později přešel k tomu, že chce létat do vesmíru jako astronaut a u letu už skončil. Vždy skákal z postele či ze schodů a roztahoval ruce, jakoby opravdu letěl. Někdy si dokonce bral deštník a chtěl, aby ho vítr vynesl do vzduchu. Skákal a skákal, létal a létal. A jednou chtěl vyletět z hnízda. 
Nikdy nečekal, že se mu to splní. Avšak ne takovým způsobem, jakým si představoval.

Nějak jsme byli natěšené na nový příběh, až jsme musely ihned sestrojit prolog a už máme promyšlenou i první kapitolu, která by tu do konce týdne snad měla být. Avšak zítra či pozítří dáme prostor I am absolute, na který se těšíte. Nebojte, tento příběh nebude mít přednost. 
Musíme přiznat, že prolog byl dopsaný už tak v deset, ale korektorka, jejíž spolupráce zde opět nebude chybět, si strašně dlouho vyhrávala s obrázkem a musím říct, že se nesmírně povedl! Jelikož nebyl nikde stažený, ale byl složitě...prostě udělaný, nevyznám se v tom. 
Tak, co říkáte na začátek a vše okolo toho???
S pozdravem,
Milovniceknih, TnaKenov