We Met at the Hospital

3. Hinami

V domě byl nehorázný puch, když pět lidí vstoupilo do jeho temných hlubin, nyní už osvětlených odpoledním sluncem. Ten smrad se na ně vyvalil jako náklaďák stejně jako zatuchlost. Všech pět vědělo, že se jim ještě o to méně chce postupovat dovnitř, ale neměli na výběr, byla to jejich práce. 
Ta žena byla nezvěstná skoro měsíc. Nepřišla do práce, nikde po ulicích ji neviděli a naposledy, kdy byla spatřena, bylo, když vcházela do vlastního domu, ale už z něj nevyšla. Bylo mnoho možností, co se mohlo stát; vražda, infarkt nebo prostě jen bláznovství. Protože podle toho, co si o ženě vyslechli, nebylo moc oblíbená. Nebavila se, děti ve svém věku neměla a žila sama na zanedbané půdě a v domě, který byl tak zašlý, že si děti šuškaly a doupěti čarodějnice. Tu ženu toho dne hledali, ale ihned po prvním kroku věděli, že ji bohužel živou už nenajdou. 
Byla to jejich práce, ale přesto se jim zvedal žaludek, když v temnotě u zdi zahlédli tělo - přivítala je vytřeštěná tvář paní domu, která se již pomalu rozkládala. 
„Tipoval bych to na vraždu," tvrdil jeden z nich a očima prohledával tělo, jakoby se mu z toho pohledu vůbec nezvedal žaludek.

„Zjistit, co se jí stalo, už není naše práce. Vražda je zřejmá, ale zbytek necháme jiným," kýval další. „Jsem tak rád, že se v tom nemusím nimrat, je to nechutný," doplnil znechuceně a ohrnul horní ret. 
„Měl sis vybrat práci, která tě bude bavit," zasmál se jiný, ten, který ze všech měl pozici vůdce. „Porozhlídneme se tu. Hledejte odcizené věci, krev, zbraň a místo vniku našeho vraha."
„Šéfe, nevypadá to, že by tu odsud něco odnesl," krčil rameny jeden z jeho spolupracovníků a zároveň přátel. Jako odpověď mu bylo zamračení, než se hned pustil do hledání. 
Vůdce, muž jménem Juro, který práci dělal nadevše rád, se rozešel tam, kam jeho spolupracovníci ne - do těch hlubin, kam se táhla cestička zaschlé krve a kam se neodvážili.
„Bože, jaký zvíře tohle mohlo udělat," kroutil hlavou a snažil se si zvyknout na puch, který identifikovali jako zápach mrtvoly. Ta žena byla hezká, ani přinejmenším nepřipomínala čarodějnici, teda alespoň když byla naživu. 
Očima přejížděl po policích pokrytých pavučinou, hledal cokoliv, maličkost, která by mu pomohla v práci detektiva. Otisky nejlépe. 
„Bože, jak já nenávidím svojí práci!" ozývalo se za ním a on se nemohl nic jiného, než usmát. Pomalu sledoval cestičku krve, ke které se rozhodl vrátit. Vedla k pohovce, která byla jeden veliký bordel. Plná dek a jídla, jakoby se tam usadil bezdomovec, ale nikde živá duše. Pomalu nadzvedl jednu z dek, jako by čekal, že najde další oběť, ne, nebylo tomu tak. 
„H-hej, chlapi," ozval se a dokonce se zakoktal.„Našel jsem nějakýho kluka!"
Všichni se seběhli. A opravdu, drobný zrzek ležel stočený do klubíčka a lehce se třásl. 
„Ještě dýchá," poznamenal Jura tiše. Byl zvyklý na všelijaké věci, ale tenhle pohled ho opravdu chytl za srdce. Možná to byl tím, že on sám měl doma dvě děti a vidět cizí dítě v takhle zuboženém stavu ho skoro nutilo k pláči. 
„Zavolejte záchranku!" vykřikl rozkaz a dva z jeho chlapů na povel vyběhli z baráku. Teď mu byly jedna důkazy, tady šlo o záchranu lidského života. 
Ten kluk vypadal hrozně, a když jen pomyslel, jak dlouho musel být v tom baráku zavřený...ani na to vlastně myslet nechtěl. Mělce dýchal a oči držel křečovitě zavřené, křečovité vlastně bylo celé jeho tělo. 
„Neboj," řekl Jura a položil ruku zbavenou rukavic na jeho malé rameno. „Už bude jen dobře, jenom vydrž."
Jakoby to byl povel, jež ho utišil, když pod tlakem teplé lidské ruky uklidnil své tělo a víčka se zatřepotala a odhalila krásné hnědé, ještě dětsky nevinné oči. 
„Ahoj," vyhrkl tiše a sledoval vyděšený výraz, který se mihl na tváři před ním, načež ho v reakci začal uklidňovat: „Neboj, už bude dobře."
Ani se neodvážil k jinému činu, protože kluk na něj jen dál civěl. Oční víčka lehce přimhouřená, jakoby ho bolela a byl unavený, oči byly bez lesku, jako oči mrtvé ryby. A Jurovi nezbývalo nic jiného, než se usmívat a snažit se dodat pocit bezpečí vším, co měl.