We Met at the Hospital

2. Spása leží na dně

Když se Shouyou probudil, v domě již vládla černočerná tma; zalézala do všech koutů a i to nejsvětlejší místečko pohltila temnotou. Shouyou ji neměl rád, vždy spal s rozsvícenou lampičkou, takže první, co pocítil, byl strach následovaný ukrutnou bolestí. 
Jeho tělo hořelo, přestože místnosti vládla tma, hlava mu nehorázně třeštila, jako by měla každou chvíli vybuchnout a vyvalit proudy lávy. Pokusil se pohnout, nemohl přeci zůstat ležet na chladné zemi, ale nedokázal to. Při sebemenším napnutí svalů k němu vystřelila další bolest, která ho donutila nehnout ani brvou. Těžce se mu dýchalo a ani nedokázal přes zřejmě zlomené zápěstí zarýt nehty do spárů mezi dlažbou. 
Opatrně se rozhlížel. Viděl svůj obrys, stočený v ochranné poloze, viděl rudou podlahu a hned věděl, proč všechnu bolest přebývá ta největší z jeho nohy. Matně si vzpomínal na zvuk zbraně, což bylo to poslední před bolestí, co spatřil. Došlo mu, že zbraň toho dne ale vystřelila dvakrát. 
„Mami," zašeptal vyděšeně a ihned se začal rozhlížet po své matce. Doufal, že všechno byl jen sen, že by náměsíčný, jako se mu občas stávalo a pouze se zranil! Protože ona, jeho milovaná maminka, ta, která měla nejkrásnější úsměv mezi všemi, nemohla být mrtvá.
Avšak to, co spatřil u zdi, změnilo jeho názor. Vytřeštěné krví podlité oči a bledá kůže, která prozářila i tmu. Nepřirozeně zkroucené tělo, otevřená ústa a nejspíš ani nehmatatelný pulz, to byla realita.
Shouyou vzlykl.„Mami, maminko!" křičel a doufal, že vstane, že žije a že se pouze plete. Že jen vypadá, jakoby její život vyprchal. Ale ona jen dál ležela a třeštila oči do prázdna.
„Mami! Nemůžeš mě tu nechat!" zoufal i nadále, než mu došlo, že ona už neodpoví. Že je sám, poprvé v životě už navždy. Jeho milovaná sestřička i maminka, obě jsou pryč.

„Můžu za to já!" vzlykal a nehledě na bolest si rval zrzavé vlasy. Jeho slzy protékaly spáry pryč a jemu po chvíli zoufalého hledání vzduchu při záchvatu nezbylo nic.

„Kdybych vás ochránil, nestalo by se to," omílal pořád dokola, než položil hlavu na chladnou dlažbu, aby ji zchladil. Bylo mu na nic, chtěl umřít, zůstat tam na té podlaze ležet navěky. Umře dřív na zranění, nebo na nedostatek vody? To bude moci zakusit, protože se nehodlal zvedat, protože k jaký byl smysl jeho života, bez jeho maminky a Natsu? Chtěl sice objevit svět, ale společně s nimi!

V tuto chvíli ho proto ani nenapadlo se dostat ven, zavolat pomoc a žít obstojný život. Na, chtěl prostě chcípnout. Stručně řečeno.
Povzdechl si a zadíval se do temnoty. Stejná obklopovala jeho srdce a drtila jej na milion malých kousíčků, které už nepůjdou slepit ani izolepou...ani víc izolepy nepomůže.

Zem příjemně chladila jeho zranění, přestože jejich bolest plně nezmizela, stejně jako slzy v jeho očích. Všechno a všichni byli pryč, zbyl mu jenom prázdný dům s mrtvolou, bylo to jak v hororu, na které občas rád koukal. Nikdy by ho však ani nenapadlo, že se jednoho stane součástí. Tady nebyli klauni ani duchové, žádní nemrtví se sekerami. Protože to nejhorší byla ta samota a neomylný pocit zklamání a bolesti, které už nebyla jen fyzická. Ne, takhle tu duševní přehlušila na plné čáře. 

Ani netušil, jak čas ubíhal. Po nějaké době mu dokonce začalo kručet v břiše, ale to on nevnímal. Stejně by se nezvedl, snad už kvůli bolesti či svému slibu, že umře. Avšak, je natolik silný, aby to dokázal? Vždycky by přece veliký jedlík a odepření jídla určitě nemůže být jen tak. Dokonce zaznamenal, že toužebně hledí na igelitku všemožných potravin, co jeho maminka minulého dne přinesla z obchodu. Ale zůstal pouze u koukání. Chvíli přemýšlel, že by se k ní i přes bolest došoupal, ale svůj návrh nakonec zavrhl. Řekl by si jednou, a to by se proměnilo v přežírání. Jeho plán by se tak nikdy nemohl uskutečnit. 
„Brzy se uvidíme," opakoval tělu vedle sebe a přitom se usmíval. Přál si, aby se mu úsměvu dostalo nazpět, ale neměl takové štěstí. 
Z nudy začal nehtem nepoškozené ruky vyrýval do  dřeviny pod sebou jemné rýhy. Jednu každý den, už měl dvě. Pomalu zaznamenával, že má sucho v puse, připadal si jeho na poušti. Beznadějně polykal sliny s tím, že si alespoň uleví, když už se nemohl sám přesvědčovat slovy, které nedokázal vyprahlým krkem dostat ven. Bylo to nesnesitelné, když se sám sebe ptal, proč umírání tolik bolí. Doufal, že bude alespoň jedna příjemná cesta bez bolesti, zatímco ležel s kručícím břichem toužící po vodě a utišení bolesti přicházející z celého těla. 
Plakal. Co jiného by měl dělat? Když jsou lidé smutní, tak pláčou. Když šťastní, smějí se. Tak nebylo přirozené, že plakal, když celý život i ten pláč schovával ze úsměvem, který se všem jevil jeho upřímný? Kdy nikdo nedokázal přehlédnout tu masku, jež si denně nasazoval?