We Met at the Hospital

6. Hrůzná zjištění

„Tobio! Máš tu návštěvu!" do pokoje vklouzla hlava tmavovlasé slečny a zadívala se na Kageyamu. Tahle sestra tu nebyla dlouho, pravděpodobně byla teprve na stáži, neboť byla velice mladá. Mladá ale neznamenalo příjemná. Kageyama ji zrovna nemusel. 

Tobio se vyhrabal z postele. Do ruky vzal berle a přes tenké tělo si přehodil župan. 

Posledních pár dní se zlepšil. Sundali mu sádru z nohy a ruky a po pár rehabilitacích zjistil, že se konečně dokáže pohybovat sám i přes indisposici nohy druhé, která už přes všechny ty šrouby stejně nikdy nebude, co bývala. Stejně jako jeho zápěstí, na němž sádru nahradila modrá ortéza. Nic už takové být nemohlo. 

„Za chvíli jsem zpět," zašeptal k Hinatovi, který ho jen netečně sledoval mdlýma očima až ke dveřím. Nijak neodpovídal, ale Tobio věděl, že ho slyší. 

Zašel za dveře a rozhlédl se. Dnes bylo na chodbě neobvykle prázdno. Většinou byli na každém kroku sestry a pacienti, trousící se s chladnou tyčí v ruce. 

Tobio automaticky zamířil vpravo. Už tu cestu znal a nikdy nebyla zrovna příjemná. Hned na konci chodby byl pokoj. Bylo v něm šero, vyplňovala jej spousta sedaček a stolů s deskovými hrami. Vždy tu tmu prozařovala puštěná televize či nějaký počítač - byl tam jen jeden.

Byla to společenská místnost, ale přesto skoro vždy zela prázdnotou. Tobiovi však přišla příjemnější, než přesvětlený, bílý pokoj. Odpovídala jeho náladě a čas od času, když se odpojil od kanyly, kterou mu sotva včera vyndali, sem sám večer zašel, aby mohl brouzdat po internetu. 

„Ahoj, babi," usmál se letmo a pomalu se doloudal s otravným klapáním k ženě, která seděla na kraji jednoho z rozložitých rudý gaučů. Teď se však zvedla a s zářivým úsměvem se k němu vydala. 

„Tobio!" roztáhla šťastně ruce a lehce ho objal, načež se odtáhla, položila ruce na jeho ramena a změřila si ho. „Vypadáš lépe, mnohem lépe," zhodnotila jeho stav a vykouzlila na tváři další úsměv. 

A i přesto jí ho Tobio nedokázal oplatit. Jeho oči se nesmály. „Cítím se lépe, babi," řekl a sesunul se na gauč. Ta cesta sem mu dala zabrat a vysílila ho víc, než by kdy čekal.

Babička se posadila vedle a odhrnula mu vlasy s očí. „Budeme tě muset nechat ostříhat," poznamenala. Tobio věděl, že je sama velmi utrápená a po večerech určitě brečí pro ztracenou dceru. Přesto se snažila být silnější, pro něj a pro zbytek rodiny. Snažila se ji držet pohromadě. Snažila se podržet i Tobia. 

„Koukám, že ses konečně zbavil sádry," začala a podívala se na jeho nohu. Tam, kde bývaly kdysi svaly z volejbalu, teď byla jen kost a kůže. Snažil se svalstvo budovat na rehabilitacích, ale pořád se nedokázal udržet sám. Kéž by, ale druhá noha mu byla nesmírnou přítěží a věděl, že cesta bude dlouhá, než se bude moct vydat někam jen po svých. 

„Našel jsem si tu přítele, babi," řekl zase Tobio. Ani netušil, proč to z jeho úst vyšlo. 

„Vážně? To je hezké!" vyjekla babička a tmavé oči se jí za brýlemi zableskly. Byla ráda, že se její vnuk opět vrací do společnosti a zřejmě našel i chuť k životu. 

„Jmenuje se Hinata." Tobio posmutněl a sevřel svá kolena třesoucími se rukami. 

„A jaký je?" vyptávala se babička. 

„Divný. Vůbec nemluví a- ani nevím, co o něm říct. Jen... je mi ho asi líto."

Babička se mu zadívala do obličeje. Dobře věděla, že nemocnice není nic dobrého pro mladé chlapce či děvčata. Je to místo, kde lidé ztrácí i získávají naději. Místo, kam chodí nemocní, nikdo tu nebyl zcela v pořádku. Někdy je to i místo, kam chodí lidé umírat. Je to místo, kde život začíná a končí.