Určitě všichni znáte ty přeslazené a velmi romantické story,které končí jako každé. Ale tenhle příběh bude jiný.Ano taky jsem patřila mezi ty holky co milují čtení zamilovaných příběhu a říkají si,že by je to taky mohlo v životě potkat,ale přiznejme...
Když jsem byla malá, 5 let mi asi bylo. Už v té době, stačila chvíle k tomu, aby jste poznali, že jsem jiná. Pihatá, zrzavá, tlustá. 3 věci proč se se mnou nikdo ve školce nebavil. Nikdy jsem nechápala z jakého důvodu to tak je. Plakala jsem, křičela. Nikdo se mě nikdy ve školce nezastal, když mi jiné holčičky braly Barbie, tahaly mě za vlasy, malovaly mi po obličeji. Nechápala jsem to. Myslela jsem, že je se mnou něco špatně. Takže asi chápete, že školka nebyla mé oblíbené místo, ale to se změnilo když přišel on. Will. Každý ho měl rad, vážně každý, já nebyla výjimka. Asi poprvé jsem nebyla. Holky seděly v kroužky a hrály si, chtěla jsem se přidat, řekly mi, že ne. Můj odchod byl velice trapný, protože slzy v očích nejsou zrovna ukázka toho, že je vám to jedno. Nevím proč, doteď to nechápu, ale on šel za mnou. Will šel za mnou. Jeho otázka byla tak jednoduchá: "Jsi v pořádku?". Má odpověď neexistovala, nešlo mi odpovědět. Brečela jsem, on mě obejmul a já se uklidnila. Takhle vzniklo přátelství na dalších 11 let.
Posuneme se na mé 16. narozeniny. Od školky jsem se hodně změnila, teď byl můj styl-černé vlasy, hubená postava, pihy, černé oblečení. Vlastně byla jsem něco jako emo, ale jen vzhledem. Ani make-up jsem si nedělala. Ten den, mělo být vše perfektní, ze začátku bylo. Přišly mé kamarádky ( Kelsey, Josephine, Valerie), pak přišel Will s Tomem. Rodiče se mnou všechno nachystali už o hodinu dříve. Všichni jsme jedli, smáli se, hráli hry, bavili se mezi sebou, vážně to bylo dokonalé. Will si odskočil zatelefonovat. Já si toho nejdřív nevšimla, ale když se dlouho nevracel, tak jsem šla za ním. To jsem dělat neměla. Slyšela jsem jen pár vět, které pro mě byli velice zraňující či šokující, jak chcete. Odešla jsem zpátky za ostatními a dělala, že se nic nestalo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ty věty jsem pořad slyšela v hlavě: "Ano mami, já vím, že dnes odlétáme. Ne, neřekl jsem jí to. Ona to nějak zvládne. Dobře za půl hodiny jsem tam. Čau". Proč? Proč se najednou cítím jak ve školce? Proč znovu na nic neznám odpověď? Proč mě i on opouští? Když znovu přišel, měl slzy v očích. Podíval se na mě, já se rozbrečela a odešla bokem, nechtěla jsem, aby to někdo viděl. Šel za mnou, jak tehdy ve školce, ale tentokrát byl on ten důvod, důvod mého pláče. Zase řekl tu větu: "Jsi v pořádku?" A já opět neznala odpověď, vlastně i kdybych ji znala, nešla říct. Obejmul mě. Tím skončilo blízké přátelství na dobu neurčitou, teda vlastně teď už určitou. Skončilo blízké přátelství na 2 roky. Asi v den mých 18. jsem mu napsala, samozřejmě, když jsem byla totálně na mol. Věta byla jednoduchá: "Miluju tě, jestli ty mě taky, odpověz". Neodpověděl. Jistou odpověď mi vlastně dal, ale teď? Stojí tu přede mnou, já se hroutím a on vypadá dokonale jako vždy. Má kruhy pod očima, no jo, dlouhá cesta. Řekne svou klasickou větu: "Jsi v pořádku?" Když to řekne, můj pláč nejde zastavit, ale tentokrát jsem to já, kdo ho obejme. Silně mě k sobě přitiskne, abych nespadla, a zároveň jemně, aby mi neublížil. Můj pláč není stejný jak před tím, tentokrat je to pláč štěstí. On je tu. Mám svou odpověď.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Tak konec další části. Začala jsem psát nový příběh, ale s tímhle ještě určitě nekončím. Další část- 13.08. Napište mi do komentářů, zda se vám tenhle příběh stále líbí.
