Hluchá

~1~*

 Je to zvláštní pocit. To ticho. Jako by byla ulice prázdná a ona slyšela jen své podrážky, které úmyslně šoupala po kamenné dlažbě a věnovala jim plnou pozornost, aby nemusela čelit mlčenlivým postavám, procházejícím kolem ní. Upíralo se na ni tolik pohledů, ale nikdo nemluvil. Podvědomě cítila kdesi v hlavě nátlak myšlenek, dobývajících se do její hlavy.

Nesnášela to. Připomínalo jí to větu, kterou již dříve slyšela. Že prý je výjimečná. Jedna z prvních, jež nenese žádné známky toho zákeřného genu. Nemyslela si, že by byla jedinečná, spíš jí připadalo, že je to na obtíž.

Odkudsi z veselého davu mladých lidí přiletěla nedopitá plechovka. Vzadu na zátylku ucítila ránu a po zádech se jí rozlila zapáchající kapalina z oné kovové věcičky, zřejmě nějaký alkohol.

Sklopila pohled a černou tašku si instinktivně přitiskla k hrudi. Zrychlila svůj krok a v louži na zemi zahlédla odraz žlutě natřeného, místy oprýskaného autobusu. Ten vůz ji donutil zvednout hlavu, aby zjistila, že se na ni řidič tázavě dívá, s nevyřčenou otázkou, která k ní stejně nemohla nikdy dojít.

Zamávala na něj, aby počkal. Dala se do běhu a tím si vysloužila ještě více tázavých pohledů. Pár kolemjdoucích se zastavilo, jen aby spolu prohodilo pár myšlenek na její účet, a pokračovalo dál.

Nemusela je ani slyšet, pouze to tušila, jelikož ona jejich schopností nevynikala. Všichni, kteří žili kolem ní, dokázali mezi sebou mluvit jen prostřednictvím myšlenek. Stačilo jen, aby dotyčného viděli a hned s ním mohli komunikovat. Jenže ona ne. Byla totiž výjimečná.

Ona ale nic z toho, co si ostatní kolem povídali, nevnímala. Její mysl se upírala k malému dopravnímu vozu, který jí zajišťoval včasný příchod na lekce. Studovala poslední rok na středním obvodu. A teď se snažila i přes veškeré problémy dostat ještě dál a potřebovala dobré hodnocení.

Když celá zadýchaná doběhla až ke dveřím, její tenisky už byly beznadějně promočené a špinavé od vody stojící ve výmolech a dírách.

Sice pršelo jenom přes noc a slunce začalo vysušovat mokré chodníky už dávno, stále se ale na vlhkém asfaltu rozprostíraly malé rybníčky, ve kterých se zračila vymetená modrá obloha.

Letmo pohlédla na dnešního řidiče, nechala mu přesný obnos mincí – ostatně jako vždy – a pokračovala do zádě vozu. Zastavil ji ostrý hlas onoho muže, který seděl za volantem a propaloval ji pohledem.

„Promiňte, ale tohle je málo," zavolal na ni a donutil ji dojít zpět, aby zkontrolovala částku, kterou mu zaplatila. Už teď jasně věděla, že ji jen tak sednout nepustí.

„Nemůže, tolik platím pokaždé," bránila se dívka. Znovu si prohlédla mladíka, který před ní seděl v řádně upravené uniformě. Vypadala úplně nově, až z ní takřka cítila vůni nenošeného oblečení. Nebylo sporu, že v téhle autobusové lince jede poprvé, proto dodržoval zaběhlý ceník, jednotný pro celé město.

„Vážně se omlouvám, ale musíte to doplatit," pohledem zalétl směrem k tabulce, kde svítil digitální ceník. Dívka zamžourala na ohmataný displej a zalitovala, že si nevzala brýle. Došla k malé elektronické tabuli, připevněné u dveří, a přelétla pohledem ceny.

„Ale to je o deset kreditů víc!" vytřeštila na přístroj oči. Už teď jí pomalu docházelo, že jestli mu vážně bude muset dát tolik peněz, může se rozloučit s pohodlnou cestou domů. „Nemůžu zaplatit tolik," zakroutila hlavou. Pomalu si přehrávala všechny možné způsoby, jak se tomu vyhnout. Žádný bohužel nevymyslela.