Hluchá

~2~*

„Co tu děláš?" Otázka protla ticho, které ve třídě panovalo, a zanikla kdesi v ozvěně. Neznámý stál u okna vzadu ve třídě a zřejmě se věnoval něčemu jinému, takže neslyšel její otázku. Polkla knedlík, který se jí samou nervozitou udělal v krku, a donutila se znovu promluvit. „Proč tu jsi?" zeptala se a vykročila blíž. Bála se, že by zvládla přimrznout k místu, na kterém stála. Jako když se ve snu chcete pohnout, ale nedokážete to.

Konečně upoutala pozornost neznámého, který sebou trochu překvapeně trhl a otočil se na ni. Zřejmě nečekal, že by někdo do třídy přišel tak brzo. Měl na sobě volné džíny a hnědou mikinu přehozenou přes černé tričko. Hlavní, čeho si Sora všimla, byly jeho delší rudé vlasy, které se vinuly kolem obličeje, jako malé šlahouny, a končily těsně nad rameny. Mohl být klidně starší než Sora, jenže ona tvář ještě neměla ten výraz dospělého muže, proto usoudila, že je asi stejně starý jako ona, tudíž tady nejspíš taky studoval.

Neznámý se po chvíli mlčení, kdy se spíš vzpamatovával z překvapení, opovržlivě usmál a otočil se zpět k oknu. „Tak to jsi ty?" prohodil sebejistě. „Čekal jsem víc," dodal posměšně. Skoro jako by ji znal a mohl si o ní říkat, co se mu zlíbí. Ten kousavý tón, kterým to řekl, se Soře nelíbil.Vážně si z ní utahoval. Tak proč ji to vevnitř částečně bolelo, když se jí posmíval? Myslela si, že už jí takové podceňování nebude ubližovat, ale ukázalo se, že je to právě naopak.

Zatnula ruce v pěsti, aby částečně držela své rozuteklé nervy na uzdě a dodala si trochu odvahy. Zhluboka se nadechla a nasadila vážnou tvář. „Neodpověděl jsi mi." Rázně přešla celou třídu a postavila se před neznámého, ale v duchu se bála jako malé dítě nějakého strašidla. „Co tu děláš?" Propalovala ho pohledem a pokoušela se ho zastrašit. Snažila se v jeho vystupování najít alespoň nějakou nejistotu, s jakou se potýkala ona sama a kterou u něj viděla, když se na ni poprvé otočil. Bohužel marně. V jeho tváři nezahlédla ani kapku překvapení nebo jiného pocitu. Jenom jeho tmavě modré oči ji trochu děsily.

Pousmál se a na tvářích se mu po tom úsměvu objevily jemné vrásky. „Přišel jsem se na tebe podívat," odpověděl, jako by to byla samozřejmost. Zněl až příliš sebejistě, až skoro přemýšlela, jestli to není nějaký robot. „Ale jak říkám, moc jsi mě nepřekvapila."

„Pokud to je jediné, co jsi chtěl, můžeš jít," pobídla ho. Snažila se, aby její hlas zněl alespoň trochu sebejistě, jelikož by se jí jindy jistě třásl. „Nebo zavolám učitele," dodala po chvíli. Něco jí ale napovídalo, že to nechce udělat.

„Pokud si to přeješ..." Rychle se k ní naklonil a čekal na její reakci. Na jeho tváři se už předem objevil vítězný úsměv, když se mu podařilo ji vyděsit.

Dívku překvapil jeho rychlý pohyb, který nečekala, což ji donutilo cuknout hlavou a raději o krok ustoupit. Z jeho mikiny ucítila kouř a ještě nějakou nepopsatelně známou vůni. Nechtěla na sobě dát najevo svoji nejistotu, jenže její tělo náhlou změnu nálad nedokázalo skrýt. Oči se jí náhlým strachem otevřely ještě víc.

On se k ní pořád přibližoval a ona se nezmohla na nic jiného než ustupovat. Věděla, že to někdy musí skončit. Zastavila ji až lavice, která se Soře o moment později postavila do cesty jejího ústupu. Rychle sklopila pohled dolů, aby se nemusela dál dívat na toho chlapce před sebou. Chvíli mlčela a sledovala jeho boty. Poté pomalu kývla hlavou. Chtěla, aby už šel pryč.

Pousmál se. Nemohla nic dělat. „Dobrá, půjdu, ale nikomu o mé návštěvě nic neřekneš. Jinak se postarám o to, aby tě tu už nikdo nikdy neviděl." S těmi slovy se rychle vytratil pootevřenými dveřmi ven na chodbu, jako by sám chtěl být už dávno pryč.