Hluchá

~13~

Do obličeje ji šlehal ledový vítr a chlad jí už pomalu prolezl celým tělem. Prsty skoro necítila a přísahala by, že se jí na řasách začala tvořit jinovatka. Nečekala, že by venku byla taková zima, proto už pod bundou měla nejmíň tři mikiny a cítila se jako sněhulák. Nechápala, jak mohlo být tak neskutečně chladno, když zima sotva začala. Otřásla se, když se do ní opřela další vlna větru.

Po nejméně půl hodině bloudění nekonečnými prázdnými ulicemi si konečně našla místo v jedné zapadlé kavárně. Na to, jaké bylo venku churavé počasí, panovala vevnitř nádherná útulná atmosféra. Celým prostorem se linulo jemné světlo, které Soru tiše přemlouvalo, aby zůstala. Ve vzduchu se nesla vůně skořice a perníčků, i když byly vánoce ještě daleko.

Naštěstí po ní ona milá paní, která stála za pultem, nechtěla žádnou objednávku. Pokud si Sora dobře vzpomínala, měla právě v kapse sotva na sušenku.

Alespoň už nemrzla v tom nečase venku, ale byla schovaná hezky v teple.

Prokřehlými prsty odemkla displej telefonu a začala projíždět Síť. Zkoušela najít nějakou zmínku o svých rodičích, nebo o zmizení Maxe. Posledních pár dní pátrala na vlastní pěst a snažila se zjistit toho co nejvíc. A někdy se i dařilo. Nedávno dokonce zjistila, že před pár lety skončila jedna holčina z jejího dětského domova málem pod koly rychlovlaku. Nikdy o ní neslyšela a to ji mrzelo ještě víc než samotná tragédie. Stejně tak se snažila přijít na někoho, kdo by ji mohl u sebe pár dní nechat. Když se už pátrání po Síti zdálo celkem zbytečné, vyjel na ni jeden zajímavý článek. Nevěnovala by mu o moc vetší pozornost než nějakému skandálu, pokud by o tom s ní ovšem nemluvil Laurel.

Nadpis hlásal: Svoboda městu, nebo se jedná jen o další pokus Systému?

Po pečlivém prostudování zjistila, že Systém se odhodlal uvést do pohybu nový projekt s pracovním názvem Otevřené brány, který se má pokusit přesvědčit okolní partnerská města o úspěšném překonání nebezpečí hrozícího ze strany XPB41, který se vyskytl v genomu lidí, žijících ve Gwalltu. A k té příležitosti se chystají představit prvního z nové generace, který postrádá onen zrádný gen.

Dozvěděla se také něco o veliteli výcviku Naslouchačů, který prý ochotně uvolnil několik svých svěřenců, pro dokázání pravdivosti tvrzení o myšlenky neslyšícím člověku.

Pokud ale nekontaktovali ji, musejí mít v záloze ještě nějakého jiného hluchého. To by ale znamenalo, že celou tu dobu nebyla jediná a tam venku byl někdo úplně stejný jako ona. Možná se k němu ostatní chovali taky stejně odmítavě jako k ní a on byl nucen naučit se žít s absencí genu po svém. Mohl by jí poradit, jak se s problémy porval. Proč ale o někom takovém neslyšela dřív? Je nějaká možnost, že by ho Systém schovával a tím pádem chránil před špatnými lidmi jako svoji tajnou zbraň?

A jak hodlají přesvědčit všechny vůdce měst, kteří se jich po oné nehodě při pokusu straní, jak jen to jde? To by ale nebyl Systém, aby neměl už předem připravený plán, který jim zaručí jistou výhru. A k tomu lístek k otevření města. Rychle projela cely článek, s nadějí, že někde bude zmíněn kontakt na onoho výjimečného, nebo alespoň jeho jméno. Všechny iluze ale ztratila, sotva dočetla na úplný konec. Ocitla se zase na úplném dně, tak rychle jako vystoupala vzhůru. S jediným rozdílem. Nyní měla alespoň částečnou šanci potkat onoho člověka a zkusit se vyrovnat se svoji nedokonalosti, kvůli které ji všichni odsuzují.

V ostatních článcích našla ještě míň, než čekala. Prohledávala Síť tak dlouho, až zůstala v kavárně docela sama.

Oné skutečnosti si všimla, až když k ní přišla milá číšnice.