Hluchá

~8~

Celkem se od doby, kdy byla Sora na té malé procházce v parku, moc nezměnilo. Ve škole se vymluvila na nějaký výlet, což jí učitelka sežrala i s návnadou, takže měla pokoj. Laurel se zase dlouho neukázal, i když se občas Soře zdálo, že v davu lidí, které míjela na ulici, zahlédla rudou kštici. To ale přihrávala spíše tomu, že si jen hrála její unavená mysl, která si poslední dobou nedávala pauzu.

Tmavovláska si povzdechla. I když si to nechtěla přiznat, neočekávaný výlet v parku si celkem užila. Pořád ale byla trochu naštvaná. Co naplat, za chyby se platí. Proto teď po večerech tvrdla v kuchyni a musela pomáhat kuchařkám.

Kdo by ale jako pomoc považoval vytopení kuchyně hned první den?

„Ten kohoutek ale nechtěl povolit," hájila se vduchu. Nemohla za to, že jí v ruce zůstala jen plastová násadka a ona poté nemohla vodu zastavit.

Protentokrát se pro změnu už pomalu deset minut snažila přijít na to, jak se pracuje s velikou myčkou na nádobí. Jedna z kuchařek jí to už dvakrát vysvětlovala, jenže Sora nedokázala pochytit ani část z toho, co jí tu povídala. Její mozek pokaždé vypnul a vůbec se nesoustředila. Nechtěla se kuchařky ptát znova, protože už předtím vypadala celkem naštvaně.

Tmavovláska chvíli bezradně bloudila po tlačítkách na plastovém displeji. Poté přejela pohledem kuchyň, dokud se její oči nezastavily na mladé dívce, která se právě věnovala velikému hrnci omáčky, ze kterého se valila ke stropu veliká oblaka páry.

Chvíli jen mlčky zírala na její záda a vduchu ji prosila, aby se otočila. Dokonce zkoušela své myšlenky procpat skrz pomyslnou mlhavou bariéru ve své hlavě, ale marně. Kuchařka se ani neotočila, aby Soru zkontrolovala.

V jisté chvíli, kdy už Sora nedoufala v to, že by si jí druhá dívka všimla, se za ní rozblikalo zelené světýlko a ta obrovská železná krabice, nazývaná myčka, se spustila. Sora se rychle otočila, aby zamaskovala své překvapení.

Rozhodla se, že zkusí svoji směnu s tou velikou plechovou obludou nějak přežít. Bude to jako zápasit s Laurelem. Taky je to velká bedna a nic v něm není.

Po úspěšném dokončení své služby se Sora konečně svalila do měkké postele. Jak byla ráda, že už nemusí více tvrdnout v kuchyni. Svůj trest si odpracovala, teď je čas zase lenošit.

Už se chystala, že půjde spát, když v tom jí zabzučel mobil. Většinou se jí nikdo nedovolal, protože měla věčně věků ztišené vyzvánění. Takže bylo prakticky nemožné, aby vám zvedla hovor.

Bublina v jedné z mála konverzací zněla jasně: „Zítra odpoledne si půjdeme zacvičit." Sora telefon ihned nato vypnula a rozhodně se zachumlala do peřin.

Chtěla se pořádně prospat. Ne proto, že hrozilo, že z ní kamarádka zítra vymlátí duši nějakým cvičením, ale proto, že od té vraždy se pořádně vyspala jen jednou a to při hodině fyziky. Ještě doteď cítila, jak jí hoří tváře a slyšela, jak se jí zrzek a jeho parta směje.

Po chvíli přemáhání Sora konečně usnula.

---

S trhnutím se probudila a okamžitě si sáhla na levý bok, kam ji ve spánku trefila kulka, s jejím jménem. Byla pro ni a měla za úkol ji zabít. Chvíli seděla a snažila se zahnat vzpomínky na tak špatný sen. Zamžourala na hodiny. Ručička ukazovala něco kolem čtvrté hodiny, proto se hnědovláska natáhla opět na postel a zavřela oči.

Ani nestihla usnout, když v tom protl ticho v pokoji zvuk budíku. Byl to ten bodavý zvuk, který Soru vždy dostal z postele. Sice jenom proto, aby ho mohla vypnout, protože to pípání k smrti nesnášela, ale svůj účel plnil. Proto ho nehodlala za žádnou cenu změnit a taky s ním nechtěla nic dělat, protože byla moc líná.

Na chvíli snad přerušil i myšlenky, které její mysli nedávaly spát. Jenomže ty potom udeřily s ještě větší silou, a proto si připadala ještě hůř. Osočila sama sebe, že byla tak bláhová a dokázala pustit Maxe z hlavy. Ještě před pár týdny by něco takového snad ani nedokázala.

Jedna myšlenka vedla k další, až se Sora vrátila zpátky do jednoho z těch temných zákoutí, ve kterých mohla zemřít. Před ní se objevil obličej, který zastínil celou její mysl. Vykulené oči chvíli zíraly skrz ni, až si pomalu myslela, že by ji mohly tím jediným mrtvolným pohledem zabít. Byly tak prázdné a zároveň viděly všechno. Viděla v nich samu sebe, svůj strach i svoji sobeckost. Když už doufala, že by ji vážně ta temná okna do duše mohla sežehnout na popel, znovu se ozval telefon. Představa se rozmazala v momentě, kdy Sora malý elektrický přístroj zvedla ze stolku.

Tentokrát ale nezvonil neodkladný rušič spánku, ale telefonát. Sice ne ten, který by čekala, ale i tak ji dost překvapil. Byla to Mizy, která večer Soře poslala esemesku. Dneska odpoledne s ní měla jít cvičit. I když jak znala svoji kamarádku, chtěla si s ní spíš jen popovídat. Chvíli zírala na vibrující displej a poté jediným tahem po něm hovor přijala.

„Co potřebuješ?" Snažila se znít alespoň trochu vesele. Momentálně se ale nechtěla s kamarádkou bavit. Byla sice ráda, že ji zbavila té děsivé představy, ale jistě ne nadlouho. Chtěla se vyspat. Což určitě udělá hned, jakmile skončí tahle konverzace.

„Ahojky, chci se jenom ujistit, že jsi dostala zprávu, neodepsala jsi. Platí dnešek?" spustila, sotva Sora zvedla hovor.

Odpovědí, která do telefonu zazněla, nazpátek bylo jen Sořino zamručení na souhlas. Líně si přitom prohrábla vlasy a promnula oči, jako by potom mohla vidět normálně. Nestlo se tak, proto začala šmátrat v šeru na rozmazaném nočním stolku, když jí v ruce konečně spočinul chladný kousek kovu, který ji provázel snad celý život. Rychle popadla brýle a nandala si je.

„To neznělo moc nadšeně," ozval se z telefonu Miziin hlas. Zněl otráveně, ale byla v něm slyšet i trocha žertu. Sora se mimoděk usmála, protože už v duchu viděla její nafouklý trucující obličej.

„Jak bych měla znít nadšeně, když mě někdo budí," odpověděla a zívla si. „Domluvíme se odpoledne, nemám teď chuť," zamumlala hnědovláska, jejíž vlasy teď připomínaly myšlenky, které se jí honily v hlavě - naprostý nepořádek a chaos - oddálila telefon od ucha a čekala, až se rozsvítí displej. Než stačila Mizy na druhém konci cokoliv namítnout, Sora hovor vypnula a schovala mobil pod polštář. Uvolnila se a jako dřevo spadla zpátky na postel.

Chvíli mlčky ležela a čekala, jestli přijde spánek sám. Když se dlouho neukazoval, rozhodla se, že bude tedy něco dělat. Převlékla se a s kartáčkem v puse vytáhla z tašky nějakou učebnici s tím, že se bude učit. Ani ve snu ji nikdy nenapadlo, že by něco takového udělala. Opak byl pravdou a, bohužel, ani to moc dlouho nevydržela.

Za chvíli ji to omrzelo, a tak na sebe natáhla mikinu a vestu a rozhodla se podívat ven. Cestou vyškemrala pár drobných u majitelky domova, protože si kvůli tomu svému problému nedokázala najít práci. A navíc byla bez peněz.