Hluchá

~7~

„Co přesně bych podle tebe měla vědět?" vypálila na něj, sotva si našli nějaké klidné místo. Přesněji na lavičce nedaleko zdi.

„To záleží na tobě," odpověděl jí chlapec. Sedl si na lavičku a Soru vybídl, aby ho následovala.

„Fajn," odsekla mu nabručeně, protože jí se začátkem konverzace nijak nepomohl. Jeho nabídku ignorovala stejně jako ruku, kterou jí předtím nabídl. Obešla lavičku a sedla si na její opěrátko, protože zbytek byl mokrý od deště. „Tak... Jak se jmenuješ?" Zkusila ho znovu navnadit, aby povídal.

„To by tě zajímalo, co?" Snažil se ji znovu naštvat. Když ale viděl jen Sořin nechápavý výraz, raději přehodnotil to, co právě vypustil z úst. „Laurel." Zazněla po chvíli odpověď. Na Soru se poté podíval s nevyřčenou otázkou v očích, když vyprskla smíchy.

„To zní divně," odpověděla mu a přitom se zadívala kamsi mezi stromy. Park byl prázdný, vzhledem k tomu, že většina lidí právě byla v práci nebo ve škole. Zvědavost ji ale donutila otočit se na chlapce zpátky a ptát se dál. „Co to bylo za chlapy a proč se mě pokoušeli zabít?" Hleděla do jeho očí. Vypadal zamyšleně. „Včera," dodala pro jistotu po chvíli ticha.

„To ti nesmím říct," odpověděl rozhodně. Evidentně neměl v plánu říkat nic tak tajného.

„Říkal jsi, že mi odpovíš na všechno!" ohradila se Sora nasupeně. Sevřela dřevo tak pevně, až se jí na každém kloubu objevila bílá skvrnka.

„O tomhle ti může říct jen šéf," řekl klidně. „Pokud tedy budeš chtít být s námi." Jeho hlas působil najednou chladně, až měla Sora pocit, jako by na ni vylil ledový kýbl s vodou. Veškerá zlost byla tatam.

„Proč bych ti měla věřit? Neznám tě, viděla jsem tě asi jenom dvakrát." Chvíli čekala na jeho odpověď, přičemž nenuceně dloubala botou do trsu trávy a sledovala, jak si Laurel žmoulá v ruce tkaničku od mikiny. Když se ale odpověď nedostavila, zkusila to jinak. „Jak to tam u vás chodí?" zkusila zatahat za jinou pomyslnou konverzační nitku.

Rusovlásek se na ni otočil a v očích mu zajiskřilo. „Patříme pod velení skupin Naslouchačů. Náš tým byl poslanej, aby tě našel a kontroloval. Jestli se něco pokazí, máme tě co nejrychleji odvézt na velitelství," sypal ze sebe.

„Takže s vámi nikam nemusím?" zeptala se nadšeně. Evidentně si myslela, že pro ni přišel jen proto, aby ji sbalil a odvezl pryč. Beze stop, vzkazu či čehokoliv jiného tak, jak je tomu občas i v knížkách.

Plamínky v jeho modrých očích najednou uhasila temnota. Sora si jeho reakce všimla. A jeho pohled ji teď i trochu vyděsil. Pomalu zapomněla i dýchat, když čekala, co se jí dostane za odpověď.

„Ne, pokud to nebude nutné." A právě teď Sora snad i slyšela ten kámen, který jí spadl z hrudi. Oddechla si, ale zároveň ji hlodala pochybnost. Jak moc špatné by to muselo být, aby ji odvezli?

Už se chtěla zeptat, co by se jí mohlo stát, ale při vzpomínce na tělo onoho mrtvého muže, raději otázku zahnala pryč. Nasucho polkla. Po tom pobíhání v parku začínala mít žízeň.

Chtěla se zvednout a vydat do nejbližší samoobsluhy, když ji přepadla jiná myšlenka. „Proč vybrali zrovna tvůj tým?"

Laurel se zdál nejdřív celkem zaskočený. Nečekal, že by se zeptala na něco takového. Chvíli zvažoval, co vše by jí mohl říct. Když se na ni znovu podíval, byla v jeho očích tichá prosba.

Sora si jí všimla, ale snažila se dál tvářit normálně. „Jdu si koupit pití," řekla napůl myšlenkami u krabičky ledové kávy. Ani nečekala, že by ji rudovlásek sledoval, a vydala se k nejbližšímu východu z parku.

Cestou minula nějaký postarší pár, který si vyrazil na procházku. Oddechla si, když po chvíli tiché chůze slyšela jen své kroky na kamenité cestičce. Znamenalo to totiž, že ji její ochránce nesleduje. S hlubokým nádechem prošla, již otevřenými, železnými vrátky zasazenými ve zdi, ze které před bezmála půlhodinou spadla a natloukla si zadek. Sice byla zvyklá snad na všechny druhy pádů od uklouznutí na mokré houbě po nastražené koště ve výtvarné učebně, ale nikdy nepomyslela na to, že by slétla z kusu zdi jako nějaký zloděj.

Na ulici, která se před ní otevřela, se toulalo jen pár kolemjdoucích. V téhle odlehlejší části není ráno takový ruch. Ale i za to málo lidí na chodníku byla svým způsobem vděčná. Alespoň by nezmizela beze stopy. Vždycky se našel někdo, kdo by něco viděl.

Chvíli šla přímo za nosem, a když odbočila za roh, zahlédla obrovský křiklavý nápis hlásající, že to bude jen nějaký malý obchůdek s levným zbožím. Soře ale jako dočasné útočiště, než se rozhodne jít do domova, bohatě postačí.

Tichou melodii, která zněla v obchodě, přerušil zvonek od dveří, kterými dívka akorát vešla. Automaticky se vydala k jednomu z regálů a začala si prohlížet zboží. Na zádech cítila pohled prodavače, který ač si četl nějaký článek v novinách, evidentně nechtěl, aby si něco odnesla bez zaplacení.

Po chvíli položila na pult dvě krabičky, ozvalo se monotónní pípnutí a až poté Soře došlo, že vlastně nemá čím zaplatit. Ošila se a uhnula pohledem ke dveřím. Chvíli je hypnotizovala, jako by čekala, že do nich vejde Laurel a nějakým zázračným způsobem za ni zaplatí.

„To byl blbý nápad," nadávala si, když vycházela ze dveří. Vzpomněla si na naštvaný výraz prodavače, když musel nákup stornovat. V tu chvíli by se nejraději hanbou propadla do země. Rychlým krokem se vydala zpátky k parku. Před brankou se ale zastavila. Nechtěla tam jít zpátky. Místo toho se rozhodla, že bude chvíli bloudit městem a pak se vrátí k sobě na pokoj.

Otočila se na patě a vydala se dlouhou uličkou pryč. A nechala rudovláska daleko za zády. Místo pod bundou, kde k sobě tiskla dva kartony kafe, ji podivným způsobem pálily. Nemusela cítit, že tam jsou, prostě to věděla. Její svědomí to vědělo. A evidentně ji za to chtělo potrestat.

„Krást je zločin." Sotva zahnula za další roh, musela leknutím svůj lup upustit na zem. Laurel tu stál, opřený o pouliční lampu a pobaveně si prohlížel její výraz. Vypadal, že si svoji chvilku slavného vyděšení náramně užívá. Ležérně se od studeného kovu odlepil a přistoupil k tmavovlásce. „Měl bych tě za to potrestat."

„Strašit lidi uprostřed bílého dne by měl být zločin," utorusila poznámku, když se ohýbala, aby kafe zvedla. „Měli by tě strčit pod postel, abys mohl strašit malé děti," pokračovala dál a natáhla se pro druhou krabičku. Když se zvedla, málem zase spadla na, už tak natlouklý, zadek.

Ten kluk by se nejspíš nenachal ničím z toho překvapit, ale Sořiny poznámky ho zřejmě vyvedly z míry. Co byste ale čekali od člověka, kterému jste málem rozlili oblíbený nápoj? Poděkování?

„Teď když mě omluvíš..." Narovnala se, ale stále byla o hodně menší, takže ho jen odstrčila a šla pryč. „Ráda bych šla domů," prohodila přes rameno a zmizela chlapci z dohledu.

„Já říkal, že s ní budou jen problémy," řekl do ticha prázdné ulice a kopl do nejbližšího kamínku. Leckdo by si myslel, že je rudovlasý blázen, když si povídá sám se sebou. Jenže malá černá krabička podobná naslouchátku v jeho kapse by napověděla o opaku.