Můj zbrklý a naivní deník

Schledání

Fajn, takže jsem právě umřela. Proč vždycky když něco udělám, tak si to dvakrát nerozmyslím, až mě Alex potká, tak mě zabije. Jsem ještě moc mladá, na to, abych umřela. Ještě jsem nestihla udělat spoustu věcí.
Nevěděla jsem co se mnou Alex plánuje a ani jsem to neměla v plánu zjišťovat.

Vzala jsem si černý batoh, do něj naházela, ty nejpotřebnější věci, jako bundu, náhradní boty, kartáček, pastu, nějaké oblečení, tepláky, malou deku a svou kouzelnou krabičku cigaret.

Vlasy jsem si stáhla do drdolu a na sebe jsem si oblékla černou mikinu, natáhla jsem si kapuci a s mobilem v ruce se vydala pryč z hotelu, nehodlala jsem Alexe nikde potkat.

Šla jsem asi dvacet minut a pak jsem narazila na nějaké garáže, vylezla jsem nahoru a z krabičky vytáhla první cigaretu.
Zapálila jsem si.
Začala jsem se rozhlížet kolem sebe, asi jsem byla už moc paranoidní, ale zdálo se mi, že slyším Alexův hlas.

Nebyla jsem paranoidní, po žebříku vylezl Alex a přicházel směrem ke mně.
Už zase, ten pocit. Pocit beznaděje, nevěděla jsem co dělat.
Došel až ke mně a chytl mě za vlasy, nic neříkal. Druhou rukou mě chytl kolem pasu.

Teď nebo nikdy, vytáhla jsem z pusy cigaretu a típla ji o jeho ruku omotanou kolem mého pasu.

Zabralo to, Alex se chytl za ruku, ale já musela jednat.
Sebrala jsem batoh a utíkala po střechách dál.

Alex utíkal za mnou, nevěděla jsem co dělat, už nebylo kam běžet a Alex se blížil.

Skočila jsem.
Když jsem dopadla na zem ucítila jsem křupnutí v kotníku.
Na tohle jsem teď nemohla myslet, sebrala jsem batoh, který mi při pádu odlétl o několik metrů dál a znovu jsem se rozeběhla, tentokrát směrem k lesu.

"Ty štětko, mně neutečeš, najdu si tě."

Už jsem jen někde v dáli slyšela Alexův hlas.

----

Už jsem nemohla, běžela jsem dál lesem, ale nikde nikdo.

Našla jsem menší jeskyni a vlezla dovnitř. Doopravdy jsem doufala, že tu nebydlí ani smečka vlků, ani medvěd.

Vyndala jsem z batohu bundu, kterou jsem si následně oblékla. Pak jsem vyndala ještě deku, zachumlala se do ní a usnula.

----

Ráno jsem se probudila a slyšela hlasy. Vylezla jsem s kapesním nožíkem ven z jeskyně, ale nikoho jsem neviděla, najednou mě někdo chytl za ruku a táhl pryč. Jednou rukou mi přikryl oči, takže jsem nevěděla, kdo by to mohl být. Ale napadaly mě jen ty nejhorší scénáře.
Najednou mě pustil, když jsem se otočila, nebyl to Alex, ale nějaká dívka. Upřeně se na mě dívala a mně někoho hrozně připomínala.
Pak mi to došlo.

"Meddie"

"Ell"

"Ale jak ?"

"Všechno ti povím později, teď pojď se mnou."

Došly jsme do jeskyně pro můj batoh a dali jsme se na cestu, neměla jsem tucha kam vlastně jdeme, ale bylo mi to vcelku jedno.

Ale kde se tu vzala, však měla být mrtvá. Nebo ne ?

Hlavou mi vrtalo spoustu otázek, ale neměla jsem odvahu se zeptat.

----

Po asi hodině cesty jsme došly k nějaké polorozpadlé chatičce.

Šly jsme dovnitř.
Obě jsme si sedly do křesel a koukaly na sebe.

Když jsem se rozhlédla, všimla jsem si, že je to tu obydlené.

Po chvíli, Meddie promluvila.

"Víš, ani nevím, kde bych měla začít. Když mi bylo šestnáct, začala jsem chodit s klukem, jmenoval se Tristan. Byl milej, hodnej, no prostě ideální kluk.
Nevím jestli si to pamatuješ, ale jednou jsem mamce řekla, že jdu spát k Mac, nebyla to pravda, šli jsme s Tristanem na večeři a pak k němu. Ten den jsem se s ním vyspala. Byla to úžasná noc a já jsem věděla, že on bude ten pravý. Ale to nebyla tak úplně pravda.
Když jsem se ráno probudila nebyla jsem u tristana v posteli, ale ležela jsem nahá v nějakém pokoji a na noze jsem měla řetěz, pak do pokoje přišel Tristan, v ruce měl provaz a pásek. Ani nechtěj vědět co se mnou dělal. Byla jsem opakovaně znásilňovaná, když jsem to pak odmítla dál snášet, tak jsem se pokusila utéct, podařilo se mi sponkou otevřít řetěz. Vylezla jsem ze dveří a chtěla jsem utéct, už jsem byla skoro u hlavního vchodu, ale pak mě chytil za zápěstí a táhl zpět do té místnosti. Byla jsem na dně. Už jsem nevěděla co dál. V tom pokoji jsem našla nějaké prášky, pokusila jsem se zabít, spolykala jsem celé plato, ale on mě znovu probral a pokračovalo to. Už jsem nevěděla co dál, jediné co jsem chtěla bylo umřít, a to se mi už skoro povedlo. 
Pak jsem se, ale rozhodla, že se tak snadno nevzdám, že nevezmu tu nejlehčí možnost.
Tak jsem to zkusila znovu, znovu jsem si sponkou otevřela řetězy.
Vyšla jsem ze dveří a nikde nikdo. Tristan bydlel někde u lesa. Rozhodla jsem se tedy, že uteču do lesa.
Běžela jsem co mi síly stačily, nevěděla jsem, kde může být, jestli mě zahlédl nebo ne. Pak jsem slyšela první výstřel, následovaný druhým a třetím. Čtvrtý trefil strom stojící asi metr ode mě. Znovu jsem se rozeběhla. Výstřely mě pronásledovali. Pak jsem ale doběhla k útesu. Jiná cesta nebyla.
Asi třicet metrů pode mnou tekla řeka.
Musela jsem něco udělat, jestli jsem nechtěla být lovná zvěř.
Naposledy jsem se rozeběhla a skočila z útesu. Při pádu jsem si nejspíš zlomila levou ruku, ale to jsem ignorovala.
Výstřely ale nepřestaly. Všude kolem mě padaly broky do vody. Ponořila jsem se a plavala po proudu dál.
Asi po hodině jsem byla promrzlá na kost, tak jsem z vody vylezla a šla dál lesem. Až jsem narazila na tuhle chatku. Tady jsem se zabydlela a už tu zůstala.
Změnila jsem si jméno na Suzan Roose. A už se nikdy nevrátila zpět do města, abych se strachovala jestli mě Tristan zase najde."

Já ho zabiju, přísahám bohu, že ho najdu a propíchnu ho. Je to moje sestra a to co jí udělal. Nedokázala jsem si to ani představit.
Začala jsem plakat a Meddie se ke mně přidala.
Konečně ji zase vidím, moji milovanou sestřičku. Myslela jsem si, že je mrtvá.

Obejmula jsem ji a už ji nikdy nechtěla pustit.

Šly jsme spát. Ještě jsem Meddie neřekla to co jsem o Tristanovi věděla. Musela jsem jí to říct, ale už né dnes.

@El&