Můj zbrklý a naivní deník

Mex

Ráno jsem se probudila, ale Meddie tu nikde nebyla.

Zase mě začali napadat ty nejhorší myšlenky.
Vzala jsem svůj kapesní nožík a vyšla ven z chatky. Nikde nikdo, tak jsem chatku obešla. Začala jsem se o Meddie zase bát. Nemůžu ji ztratit, ne teď, ne znovu. Popošla jsem kousek dál a zahlédla jsem nějakou postavu na stromě, když jsem přišla blíž, tak jsem zjistila, že je to Meddie.

"Co blázníš, vždyť spadneš."
Zakřičela jsem a rozesmála se. Meddie nikdy nebyla sportovní typ.

"Milá sestřičko, tady nejsi ve městě, tady bereš co je a pokud se chceš nasnídat, tak mi pojď pomoct."
Zakřičela Meddie na zpět z koruny stromu.

----

Asi za hodinu jsme měly nasbíraný plný košík jablek, misku malin a ostružin.

Vrátily jsme se zpět do chatky a rozdělily jsme si jídlo. Něco jsme se ještě nechaly na později.

"Víš Meddie, taky ti musím něco říct. S Tristanem jsem taky měla vlastní zkušenost."
Vyhrkla jsem a smutně sklonila hlavu k zemi, opravdu mě bolí o tom mluvit.

"Je to rok zpátky, kdy jsem s ním začala chodit. Furt jsem se nemohla vzpamatovat, z toho, že jsem přišla o tebe i tátu. A on mě z toho dostal, byl tak dokonalej. Myslela jsem si to samé co ty, že je to pro mě idelání kluk, ale opak byl pravdou. Jednou jsem s ním šla do kina a pak k němu. Vypili jsme nějaké víno a šli si lehnout.
Odmítla jsem se s ním vyspat. Ale byl úplně v klidu, takže jsem si říkala, že je to v pohodě, že na mě počká, na to až budu připravená.

Ráno jsem se vzbudila, ale Tristan vedle mě neležel, šla jsem si prohlédnout byt, ale nikde nikdo. Pak jsem narazila na dveře s nápisem Tristan, Nevstupovat! Říkala jsem si, že jsem jeho přítelkyně, že nebude vadit, když tam jen nakouknu.
Otevřela jsem dveře a na zemi seděla Mex, po těle měla modřiny a byla celá od krve. Když jsem se rozhlédla po místnosti, tak jsem uviděla Tristana s páskem v ruce, sklánějícího se nad Mex.
Do krve se mi dostalo tolik adrenalinu, že jsem k němu přišla a udeřila ho pěstí do tváře. Byla to obrovská chyba. Skončila jsem jako Mex, né-li hůř.
Ona mi pak ukázala knihu, v té knize byla tvoje fotka, pod kterou bylo napsaná naše adresa a ještě nějaké údaje a taky tam bylo, že jsi se utopila.
V tu chvíli jsem se histericky rozplakala, někde v srdci jsem doufala, že stále žiješ, ale pak jsem viděla tu knihu a přišla jsem o veškeré své naděje.
Byla jsem tam asi dva týdny, byla jsem znásilňovaná, mlácená a nucená dělat příšerné věci.
Jednou přišel Tristan i s telefonem a vyfotil si nás nahé a jak děláme různé věci, v tu chvíli jsem ztratila i zbytek svojí důstojnosti.
Pak ale někdo zazvonil na vchodové dveře a Tristan odložil telefon a šel otevřít, tohle nás s Mex zachránilo.
Kdyby jsme v tu chvíli nezavolaly policii, tak bychom tam asi obě umřeli.
Policie přijela do deseti minut a Tristana zavřeli na rok do vězení. Mex už se z toho nikdy nedostala a po pár týdnech spáchala sebevraždu. Já jsem se dva měsíce léčila v psychiatrické léčebně, než jsem se zase dostala zpět do normálního života.
Ale teď jsem tady a přísahám, že se pomstíme."

Meddie ani nic neříkala, jen přikývla a obejmula mě.

Byla jsem ráda, za to že vidím alespoň část své rodiny.
Matka se změnila k nepoznání, otec je mrtvý. Zbyla mi jediná sestra a matčino nemanželské dítě, které mohlo být kdekoliv.