Cesta za poznáním

18. Nová návštěva

Připravila jsem si dárky od fanoušků, nůžky pro jistotu a vše pro točení. Sedla jsem si na zem a mohla začít. 

"Ahoj všichni, já jsem Viky a dnes tady máme unboxing. Na utuberingu jsem od vás dostala spoustu dárků, a tak je tady společně rozbalíme." Začala jsem rozbalovat všechny dárky. Ve své nové skříni jsem udělala místo na dárky, co jsem dostala. Do první poličky jsem naskládala všechny sladkosti a hned vedle do krabice dopisy. Dolů jsem dala ten zbytek. Bylo to krásné památeční místo. Na vrh skříňky jsem dala rámečky s fotky s fanoušky, které jsem si vytiskla. 

Když jsem měla video hotové, chtěla jsem otevřít ten dárek od Kovyho, ale slyšela jsem nějaký hlas, a tak jsem se vydala dolů. "Viktor, už je oběd." Oznámila mi Eliška a já si sedla vedle ní, kde už na mě čekal oběd. Vonělo to krásně. "Co to je?" Zeptala jsem se zvědavě. "Jen obyčejné lasagne." Odpověděla mi a já se pustila do toho božího zázraku. Jak to vypadalo, tak to taky chutnalo. Eliška za mě umyla nádobí a já se vrátila do pokoje. Mam ještě půl hodiny než mamka přijde. Byla jsem nervózní, přeci jenom jsme se dlouho neviděly a bude tu s ní i ten přítel. V pokoji jsem si vzala svou knížku, položila se na postel a položila se do tajuplného světa moře.

"Viky!!!!" Najednou uslyším své jméno a cuknu sebou. Usnula jsem! Bylo 14.05. Rychle jsem si učesala vlasy, které po mém spánku vypadaly strašně a rychlým krokem jsem seběhla schody. V tu ránu jsem je tam viděla. Matka s vypuklým břichem a vedle ní muž. Byl trochu tlustší, bez vlasů a na první pohled nechutný. Nedávala jsem radši nic znát. "Viky, zlatíčko." Hned jak mě mamka uviděla rozběhla se ke mě a objala mě. Nemůžu říct, ze by mi to nechybělo. "Ahoj, jsem Jarda." Představil se mi ten muž a podal mi ruku. Tu jsem, ale nepřijala. "Já jsem Viky, těší mě." Odpověděla jsem mu nezajímavě a začala se věnovat Elišce, která právě odchází. "Eli, tak ahoj. Vrátíš se do zítra?" Krikla jsem na ni trochu smutně. "Jasně, jedu přeci s vámi na letiště." Tím mi zvedla náladu. Objala jsem si a rozloučily jsme se. Teď už jsem tu s nimi sama.

"Tak co? Jak se ti daří?" Řekla mamka. "Skvěle, mí přátelé mi zařídili nové bydlení, taťka mi koupil auto, školu jsem ukončila bez problémů a jsem zamilovaná." Opravdu jsem to vyslovila? Vždyť sama nevím jestli ho opravdu miluji. Nebo to vím? "Tak to je skvělé a kdo je ten vyvolený?" Tak a máš to! Nemáš ji to říkat. Nemáš na výběr musíš ji říct pravdu. "Je to Kája, ale ještě si tím nejsem jistá." Posledních pár slov jsem radši neměla říkat. Ukázala se 'krásná' tvář Jaroslava. "Nejsi si jistá? To jako nevíš jestli ho miluješ? To je směšné." V ten moment mi ruply nervy a já se neovládla. Nu což, může si za to sám. "Jo, nevím to, protože nejsem taková jako ty. Vůbec mě neznáš a nevíš o mě nic, tak buď tak laskav a nech to tak!" Křičela jsem na něj. Mamka to cele pozorovala s lítostivým pohledem. Mě to ale bylo jedno. Pak už jsem si povídala jen s mámou. Jaroslav na mě koukal a prodával mě pohledem. "A co to mimčo?" Zeptala jsem se před tím, než chtěl Jaroslav něco říct. Teď mě měl opravdu chuť zabít. "Bude to kluk, jménem Kristian, protože Jarda chtěl nějaké cizí jméno a už se na něj moc těším." Kristian? To jako musí dát mému bratrovi jméno, jako měl kluk, který mě na základce šikanoval?! "Proč Kristian? Moc dobře víš, ze to jméno nesnáším!" Křičela jsem na mamku. Ona jen smutně přihlížela a Jaroslav se vítězně usmíval. "Já chtěla jméno na K, ale cizí jméno a Kristian bylo první, co nás napadlo, navíc je to hezké jméno." Dělá si srandu? To už mi ruply nervy a neudržela jsem se. "Jestli se to mrně bude jmenovat Kristian, akorát mi bude vše připomínat. Moc dobře víš jak jsem s tím bojovala." S tím jsem odešla do kuchyně. Za prvé jsem chtěla čaj a za druhé jsem se od nich aspoň na kousek vzdálila. Slyšela jsem jak si mezi sebou něco povídají. Jedním okem jsem je pozorovala a snažila se zjistit o čem si povídají. S čajem v ruce jsem se k nim vrátila, ale místo gauče jsem si sedla na křeslo. "A budeme se stěhovat. " Vytřeštila jsem oči, i když jsem něco tušila. "A kam?" Jaroslavův pitomí úšklebek se mi opravdu nezamlouval. "Je to kousek od tud, asi 50 metrů. " To byl šok. "Ehm... Paráda." Bože, doufám že mě nebudou chodit navštěvovat. "Mohli bychom se vidět častěji, no není to skvělé Viky!" Sakra! Jako by mi četla myšlenky. "Jasně." Předstírala jsem. Zbytek večera se vyvíjel trochu lépe. Ukázala jsem jim dům, auto a vše jsme si povyprávěli. Nakonec Jaroslav nebyl tak špatný, ale furt ho nemám ráda.

V devět odešli a já v pokoji odpadla do postele cela unavená. Pod polštářem jsem nahmatala něco, co mi bránilo v kvalitním spánku. Vytáhla jsem to a já před sebou měla krabičku od Karla. Ihned jsem si ji sbalila do tašky a hned zalehla.

Omlouvám se za takto krátkou kapitolu, ale neměla jsem moc co sem napsat. Další díl už bude skoro Amerika, takže se máte na co těšit. Jinak moc děkuji za veškerá přečtení, protože mám 353 a když jsem odjížděla na dovolenou (10 dní zpátky) měla jsem cca 220. Velké díky!♥